Pokušení z pekla [TVD/TO CZ FF]

3.

Svět je plný neuvěřitelných a hlavně nesmyslných nemožností. Setkáváme se s nimi dnes a denně, na každém rohu. A hlavně pozor na veverky!

Dnešní den byl zvláštní. Cítila jsem, že se něco blíží. Už od rána jsem byla podrážděná a nervózní. Taky mi všichni, kdo se mi zrovna přimotal do cesty, dost nesmyslně vadili. Lítala jsem po domě a čišela ze mě zlost. „Z tebe jde vážně strach, Nesie." Samozřejmě, že Caroline chytla od pijavic tu jejich zdatně vymyšlenou přezdívku. A ještě k tomu všemu se mým náhlým stavem náramně bavila. A když do mě z ničeho nic jemně narazilo jedno z dvojčat, poznala jsem, že je tohle už na mě moc. 

Pocítila jsem tu nepříjemnou horkost a tlak na hrudi. Obě otravy jsem obdařila mým hrozivým pohledem. A holky o dva kroky ustoupily a vypadaly vyděšeně. Dokonce i Alaric a Caroline zaujali útočné postoje. Jako bych se jich snad chystala zbavit. Párkrát jsem se nadechla a napětí ustalo. „Omlouvám se." Zamumlala jsem skoro až neslyšně. Jo, tohle byl můj věčný problém. Občas jsem prostě nezvládla ten náhlý přísun negativních podnětů a reagovala jsem prostě tak, jak jsem mohla a taky uměla. V několika dalších minutách jsem očekávala vlnu výčitek a vyhrožování. Nestalo se tak. Ale ta podivná atmosféra se kolem táhla ještě dost dlouho.

Nakonec ten neslavný den nabyl trochu toho klidu. Zapadala jsem do normálního dění a na ranní incident jsem tak nějak zapomněla. Soustředila jsem se na jiné problémy, které mě svým způsobem trápily. Sny, které se mi v častějších intervalech odehrávaly při nočním spánku. Soukromí, kterého jsem měla čím dál tím méně. A hlavně ta tajemná návštěvnice mého pokoje. Objevila se z ničeho nic a podle jejich slov chce po mě dost nemožnou věc. Měla jsem zachránit její holčičky, zřejmě tím myslela své dcery. Co jsem s tím měla ale já společného? Já jí přece neznám a tudíž ani její potenciální rodinu. Tohle nelidské prohrabování pamětí mě dost ovládalo. Doufala jsem, že mě v tuhle chvíli nikdo nepozoruje. Ve slabší chvíli jsem se totiž přistihla, že se bavím sama se sebou.

Pohled Hope

Tenhle nečekaný výlet byl prostě super. Byla jsem sama na sebe pyšná, jak jsem to zvládla a ujala se tak trochu vedení. Měla jsem přesnou představu, jak to všechno bude. „Prostě přijedeme tam, najdeme Agnes a dostaneme jí pryč." Odvyprávěla jsem nadšeně svůj plán a zvědavě se při tom dívala na Kola. Ten měl ale asi jiný názor. Vlastně neřekl na to nic. Vypadal dokonce i tak, že ho to nudí a že je tu snad za trest. Já jsem ho přece nenutila, aby se mnou jel. I když, možná trochu ano. Kol byl prostě z rodiny jediný, s kým jsem tyhle šílenosti mohla provádět.

Konečně jsme dorazili na místo. Mystic Falls bylo zvláštní město, ale líbilo se mi. Věděla jsem, že tu máma i táta už byli. Dokonce i zbytek rodiny. Koukala jsem zvědavě ven z okýnka auta a pozorovala jsem, jak to tu vypadá a co se tam děje. Kol zastavil v jedné z ulic. Vypadalo to trochu divně, jako bychom se snad skrývali. Ale nic jsem na to raději neříkala. Nemělo by to stejně smysl. Spíš mě zajímala jiná věc. Jak ten můj úžasný plán začít uskutečňovat.

Vždycky jsem si myslela, že mě snad už nic nemůže překvapit. Po incidentu z rána se opravdu všechno uklidnilo. Pijavice mě opět nesmírně zbožňovaly a pronásledovaly každý můj krok. Kdyby to bylo jen na nich, byly by mi schopny vlézt i do koupelny. Alaric už mě opět bral jako svou třetí dceru a Caroline byla ráda, že to takhle nakonec dopadlo. Nikdo o tom vlastně už nemluvil. Což bylo dobře. Protože jsem si nedokázala představit, že bych teď seděla s kufrem mých věcí někde na lavičce v parku a se zoufalým pohledem se snažila přežít. Takže to dopadlo podle mých vysněných představ vlastně skvěle.

A pak se ozvalo nejisté a zároveň jemné zaklepání na dveře. Všichni jsme se jako na povel otočili a pohledy zkoumali vstup do domu. Vypadalo to trochu, jako by na nás z venku měla vyskočit nějaká příšera. Nevím, jestli mi tahle situace přišla vtipná nebo divná. Každopádně tuhle atmosféru počínající nervozity přerušila Caroline. Okolnosti jí prostě donutily jednat. V takových chvílích, kdy má zvědavost fungovala na sto procent, mě docela štvalo, že postrádám upíří super sluch. Dost jsem se divila, že pijavice nebyly mezi prvními, kteří se budou sápat po vstupních dveřích. Chvíli se nic nedělo, ale pak se Caroline vrátila.

„Máš návštěvu, Nesie." Oznamovala mi s nadšením v hlase, ale zároveň jsem na ní viděla, že ji tohle začíná zajímat. „Cože? Já?" Zpozornila jsem a nechápavě jsem nakrčila čelo. Netušila jsem, koho čekat. Napadaly mě nejrůznější představy, kdo by mohl zrovna teď toužit po mé osobě. Ale nic z toho se mi moc nelíbilo nebo mi to přišlo až moc nepravděpodobné. Navíc jsem Caroline věřila, že by si určitě do domu nepozvala sériového vraha. 

„Ahoj, Agnes." Ozval se, pro mě známý, hlas. Vyskočila jsem ze sedu na nohy a vyjeveně koukala na malou dívčí postavu před sebou. „Hope? Co tu děláš?" Dost necitlivě jsem jí mým nejistým tónem hlasu tuhle návštěvu vyčítala. „Něco se stalo, že jo?" Můj postoj se změnil v podezřívavý a popadl mě menší strach. Hope se nadechovala k odpovědi, ale já ji dost taktně naznačila, aby mlčela. Místo toho jsem jí za ruku táhla od těch nedobrovolných diváků pryč.

„Tak povídej." Snažila jsem se z mé mladší kamarádky dostat informace o jejím nečekaném objevení. Můj pokoj v horním patře domu byl ideální místo na tenhle rozhovor. Hope se zvědavě rozhlížela po místnosti a pak se hluboce nadechla. Prozradila mi, co stálo za tím, že se vydala na tak dlouhou a pro ni zřejmě zakázanou cestu. Byla jsem trochu v šoku z toho, že se jí někdo nebo něco snažilo tak podle zastrašit. A ještě víc jsem se ztrácela v představě, že jsem s tím měla co dělat já sama. Moc jsem tomu nevěřila. Mohla to být přece shoda náhod. 

Pohladila jsem Hope konejšivě po ruce. „Jsem a budu v pořádku. Věř mi." Přesvědčovala jsem ji s nečitelným úsměvem na rtech a v hlavě se mi zobrazovaly ty nejhorší představy, jaké mohly díky jejímu vidění vzniknout. Obě jsme ale byly ale nakonec vlastně rády, že jsme se po tolika letech setkaly. Ale i po tom, co jsme se obě uklidnily a opadl z nás ten prvotní šok a stres, mě otravovala jedna hloupá otázka, kterou jsem si prostě nemohla nechat odpustit. „Jak ses tu vlastně dostala?"

_________________________________   

Ahoj. :) 

Týden zase uběhl, jako voda a je tu další kapitola. :) Je úžasné vidět, jak se vám zatím povídka líbí a číst ty spokojené komentáře od vás všech. Aspoň se mi dál píše lépe. :D 

Děj nám běží kupředu a zatím to vypadá, že jsem se vás rozhodla moc nenapínat. :D Ale popravdě jsem schválně zvolila svižnější začátek. Určitě to potom trochu zastavím. :D Abych nemusela končit po desáté kapitole. :D To by se nikomu asi moc nelíbilo.

Agnes ukazuje, jak má občas dost velký problém se svou mocí. Ještě že jsou ostatní zatím tak moc tolerantní. :D A Hope se nám chytře dostala až tak daleko, že se konečně setkala s Agnes. A ne jen s ní. Na úvodním gifu máte naši "malou" žabku Agnes. :D 

Přeji vám tedy příjemné čtení. 

Vaše Vee♥