Idiot

Už jsem myslel, že jí nikdy neuvidím. Naposledy to alespoň tak vypadalo. Je už to dlouhá doba. Nerozešli jsme se v dobrém.

Celé měsíce jsem se nedokázal soustředit, nedokázal jsem myslet na nic jiného než na ni. Zanedbával jsem jídlo, spánek, přátelé i hygienu. To už jsem opravdu týden bez sprchy a žiletky?

Byla to její vina. Moje. Anebo ani jednoho z nás? Co se to vůbec stalo? A co se to děje teď?!

Uběhlo moc času, měl jsem za to, že jsem se vrátil k normálu, ale to bych si nejspíš sám sobě lhal. I ti nejbližší mi to říkali. A já doufal, že návrat k pravidelnému sprchování a holení se bude stačit.

Doufal jsem. To je to. Chyba. Fatální.

Dneska je ten den. Nemohu tomu uvěřit.

Ani nemám zdání, jak dlouho to vím, ale dost dobře si pamatuju, jak jsem na to zareagoval. Nejprve se mi podlomili nohy a já tvrdě upadl na kolena ve vlastním bytě. Hodinu jsem tam zhroucený zíral na tu informaci a nakonec jsem rozházel a rozbil vzteky cokoliv se mi připletlo do cesty.

Ve finále jsem se vožral do bezvědomí. Ten den. Další den. I ten následující.

Ohnivá whisky byla moje nejvěrnější společnice. Tulila se a hřála mě jako ta nejvášnivější milenka. Až do vystřízlivění mě neopustila.

Nekupoval jsem si tu jantarovou tekutinu po láhvi, ale po kartonech. Potřeboval jsem to vstřebat a zapomenout.

Nejspíš jsem dělal něco špatně anebo už jsem byl imunní na promile ve whisce. Měl jsem jí před očima, v hlavě. Cítil jsem jí stále v ložním prádle, i když už bylo tisíckrát prané. Byl jsem nemocný. Posedlý?

Jsem strašně nervózní. Už aby to bylo za mnou. Stačí otevřít dveře.

I když jsem se rozhodl a z celého srdce si přál to přejít. Nešlo to. Neodolal jsem. Šel jsem vstříc tomu týrání se. Oblékl jsem si svůj nejlepší oblek a vyrazil.

Nejsem věřící a nejspíš nikdy nebudu, protože je všude víc zla než víry samotné a já jsem zkaženost sama, ale i tak jsem byl ohromený tou impozantní stavbou kostela.

Takže tady se opět znovu uvidíme? Radši bych jí tu viděl ve službách Boha. Radši bych šel na mši a klidně i zpověď, ale tohle?

Zabije mě to. Vím to. A přesto si nemohu pomoct. Mám chuť si pořádně přihnout své zlaté společnice, která mi tak zoufale chybí. Celý se klepu. Je až směšné, že nemohu ani pořádně udržet cigaretu, kterou jsem si zapálil na nervy. Připadám si jako narkoman v absťáku. Jako narkoman, kterému před očima sypou tou nejdražší a nejúžasnější drogu do hajzlu. Sakra!

Musím vyrazit pravou nohou. To přináší štěstí, ne? Vím, co a kdo mě tam čeká, ale i tak se bojím. Pochybnosti?

Vešel jsem dovnitř. Připadám si tu až nepatřičně. Je tu spousta lidí, spousta skvělé nálady, úsměvu a tichého smíchu. Chce se mi zvracet.

Začala hrát hudba. Pochod. Ten pochod! Všichni se postavili a zírali na konec uličky. Protlačil jsem se na nejvzdálenější a nejtmavší místo a opřel jsem se těžce o studenou zeď. Když jsem jí uviděl, málem jsem zkolaboval. Div, že mě nohy drželi, jinak bych se válel na vysvěcené podlaze. Srdce mi vynechalo až moc úderů a příšerně mě zabolelo na hrudi. Nikdy nebyla krásnější.

Nevinná bílá.

Vina v nevinné?

Čekal na ní. On. Ten debil, zloděj, ubožák a nicka v jednom. Ten, kterého jsem si našel a rozbil mu hubu. Ten, kvůli kterému mám soudní zákaz přibližování se. Byl jsem chlap - tvrdý, nemilosrdný, však se zlomeným srdcem. Byl jsem ochočený, lepší a uměl jsem milovat - jí a díky ní. Přesto jsem se neovládl a vyhrkly mi prokleté slzy do očí.