Don't Go [CZ Lesbian]

I po té nejhrozivější bouři nakonec přichází slunce, aby vše napravilo

Konečně se i my dostáváme k zavazadlovému prostoru, kde si obě převezmeme svoje věci. Abby na mě ještě čeká, abychom společně mohly hledat auto, které nás odveze na místo konání táboru. Až teď si uvědomuji, jak vysoká si oproti ní připadám, přitom nemůže měřit víc než o pět centimetrů méně. Prostě působí drobným dojmem, tedy dokud nezačne mluvit.

„Hele, nemá ten týpek na tý ceduli napsaný Wabanaka?“ Otočím se, abych viděla na muže, na kterého moje společnice ukazuje. Chvíli ho nejistě sleduji a snažím se zaostřit na bílý papír s několika černými písmeny.

„Asi jo, teda, myslim. Moc to nevidim,“ přiznám se.

„Tak to pudem zjistit, ne?“ navrhne a zamíří k onomu muži. Povzdechnu si, nevěřícně zavrtím hlavou a následuji ji. Otočí se a pobízí mě, abych zrychlila. Bez protestů to udělám, a tak jdeme vedle sebe. O chvíli později už stojíme dost blízko na to, abychom poznaly, že nápis zní Waterloo ne Wabanaka. Na naši obranu, původně jsme stály docela daleko a navíc počet písmen a první dvě písmena odpovídá.

S rudými tvářemi se otáčíme a rozhlížíme se po celém areálu. Moc aut už se tu nenachází, proto se vydáváme k jednomu z posledních. Tentokrát se na nás štěstí usmálo.

„Wabanaka,“ přečte Abby s nadšením a usměje se na mě. Oplatím jí to a dojdeme až k muži, který nás má odvézt do tábora.

„Dobrý den. Jste Ellie Stuartová a Abigail Morrisová?“ zeptá se nás, sotva u něj zastavíme. Místo odpovědi přikývneme.

„Budu potřebovat něco, co to dokáže,“ pokračuje. Abby i já se začneme hrabat ve svých taškách. Nakonec vytahuji peněženku a ukazuji řidičský průkaz. Po zkontrolování jména a porovnání fotky s mým obličejem se mi dostává přikývnutí.

„Bude Vám stačit průkazka do knihovny?“ Abby zvedne ruku s kartou. Další přikývnutí. Když opět zjistí, že jméno i obličej se shodují, mlčky nám pokyne, abychom nastoupily do auta, což uděláme.

„S tím si asi moc nepokecáme,“ zašeptá směrem ke mně moje společnice. Její poznámce se uchechtnu a připoutám se.

„Jak dlouho pojedem?“ Řidič se ani neotočí a odpoví, že cesta potrvá něco málo přes hodinu.

„Super,“ usoudím sarkasticky,„a co máme celou dobu jako dělat?“

„Nechci tě nijak stresovat, ale napadlo mě,“ Abby ztiší hlas a nakloní se ke mně blíž, abych jí rozuměla,„že bysme si mohly povídat.“ Zděšeně se od ní odtáhnu tak daleko, jak to jen jde. Ruku si přitisknu na ústa.

„To jako myslíš vážně? Přeskočilo ti snad? Mluvit? Spolu? V dnešní době? Kdo seš, že si myslíš, že máš právo to po mně chtít?“ Zamračím se na ni. Udržuji stejnou hlasitost hovoru, jakou nastavila svou předcházející větou. Čekám na její reakci. Svěsí koutky a smutně se koukne na své nohy.

„Jsem ráda, že jsme si to ujasnily.“ Pokračovala bych dál, ale všímám si, že se třese. Shodím hraný kamenný obličej a opatrně ji položím ruku na rameno.

„Abby? Abby, promiň, já to nemyslela vážně. Promiň, Abby. Abby? Abby, no tak, omlouvám se. Nebreč, prosím.“ Nenávidím pláč. Nechci, aby kdokoliv brečel kvůli mně.

Abby najednou ustane ve všech pohybech. Chvíli si dokonce myslím, že ani nedýchá. Potom se hlasitě rozesměje, až se jí v koutcích očí objevují slzy. Nejdřív bojuju s nutkáním ji něčím přetáhnout po hlavě nebo ji zabít, nakonec se k ní ale přidám. Ne nadarmo se říká, že radost je nakažlivá.