zrcadlící se kamarádi

park u sídliště pt. 1

-Československá socialistická republika  1980-

..."Ty vole, ať už zvoní..."

Nojo čtvrtek odpoledne, den, na který se těšil snad každý, koho už sraly věčný socialistický písničky opěvující tenhle národ oveček. Den, kdy se na chvíli na vše zapomnělo. Byl to totiž den, kdy se v parku u sídliště v zapadlých uličkách prodávaly desky, které za normálních okolností u nás neseženete ani za zestátněný zlatý tele. Deep Purple, Talking heads, Led zeppelin, Pink floyd... pokaždé mají něco jiného. Jako ostatní se už nemůžu dočkat, celý měsíc šetřím, abych si dnes konečně něco koupila měla svoji vlastní. Prodává to většinou jeden kluk,říkalo se mu Majkl, co má rodiče v Americe. jeho tu museli nechat, jinak by je nepustili. Drsný co? pořád ale čeká na devizový příslib, aby mohl za nimi. Zatím si tu tedy vydělává tak, že tu prodává desky, které mu jeho rodiče každý měsíc posílají společně s plakáty, texty, oblečením a penězi. nemusím tedy říkat, jak moc dobře se mu daří.  Konečně zvoní. Všichni jsme se vyřítili ze školy, s partou jsme měli sraz vedle školy.

Možná bych vám je měla nejdřív trošku představit byli my nejbližší jsme byli 4. Já, Katka (kluci jí neříkali jinak, než Kachna),  Kůča a Tony. 
"hádej kdo má texty Kryla?" šeptá mi do ucha katka jakmile mě vidí. "Ne e. Kde si je vzala?"  samozřejmě, že jsem musela taky šeptat. Kolem bylo moc lidí. Šli jsme se "jen tak projít". Jen patra přátel, vracející se ze školy parkem. Hlavně na sebe nepřitáhnout pozornost. "Brácha byl v Německu, tak mi je donesl." "Máš je tady?" "Blázníš? Co kdyby nějaká náhodná prohlídka. Mám je doma schované." "Měla pravdu. Člověk nikdy neví, obzvlášť tady a teď"

Před námi tak známém místě však nikdo nebyl, až na pár známých kluků a holek. Tvářili se stejně zmateně jako my. očividně také vůbec nevěděli, co se to tu děje. Jedno ale bylo jisté, něco nebylo v pořádku. Jsou 2 hodiny, v tuhle denní dobu je "dražba" v plném proudu a najednou tu nikdo není. Každý z nás začal mít zvláštní pocit. Možná nejistoty nebo strachu. jedno ale bylo jisté, dobrý pocit to nebyl. "Měli bychom vypadnout" podotkl Tony. Měl pravdu,není bezpečné tu být. Celí zmatení jsme odcházeli z místa, které jsme vždy měli rádi a obdivovali. 

Nikomu z nás se nechtělo domů ale řekli jsme si, že by to ted byl asi nejlepší nápad. Dnešek se nám tedy moc nevydařil. To nás ale trápilo v tuto chvíli nejméně.

dalšíden ve škole jsem si jako vždy šla sednout do své lavice. otevřela jsem ji, abych tam dala učebnice ale něco mě tam zarazilo. Byl tam složený papírek. Vzkaz a na něm 2 slova... MAJKLA PRÁSKLI.