Happily and Unhappily ♥ /POZASTAVENÁ!!/

Part 33

Pohled Caroline    

Díval se na mě bez všelijakých emocí. Potřebovala jsem znát pravdu. „Jenom si potřebuju něco vyřídit Car“ řekl a věnoval se oblékání. „Louisi, nikam tě nepustím, dokud mi neřekneš, kam jdeš. Je načase s pravdou ven. Nemůžeš to pořád přede mnou tajit. Něco se děje a já to potřebuju vědět. Jsi můj nejlepší kamarád a nechci o tebe přijít. Taky ti vše říkám, takže s pravdou ven“ přikázala jsem mu a čekala, co z něho vyleze tentokrát.  „Car, já prostě nemůžu. Bylo by to na dlouho a já už vážně musím“ řekl a vydal se ke dveřím. „Jestli teď odejdeš a neřekneš mi to, už nikdy nebudeš mít šanci. Pořád se někde vytrácíš, do školy chodíš pozdě…Já…Prostě už nevím. Já ti říkám vše. Víš o mně víc, než mí rodiče. Teda ti nevlastní. Jak mám sakra vědět, že si se mnou jen nehraješ, aby mi to Megan dala pěkně vyžrat, až se vrátí “ řvala jsem na něj a cítila, jak mi slzy padají po tváři, jelikož to nemělo cenu. „Caroline“ pošeptal a přistoupil ke mně. Vtáhl mě do objetí a do vlasů mi začal šeptat: „Už nikdy, rozumíš nikdy, bych nenechal Megan, aby ti ublížila. Jsi moje nejlepší kamarádka. Nikdy jsem takovou kamarádku neměl.“ „Jenže mi nevěříš“ řekla jsem už klidnějším hlasem, ale stále se slzami v očích a zabořena v jeho objetí. „Věřím.“ Odtáhl se ode mě a utíral mi slzy. „Jdeme“ rozkázal a tahal mě ze schodů. „Kam?“ zastavila jsem se. „Za mým tajemstvím, za tím, který může za všechno. Díky, kterému se neusmívám, kvůli čemu brečím, pokaždé když jsem sám“ řekl kostrbatě. Možná, že by i pokračoval, kdyby nás nevyrušila Penny. „Přesně včas na oběd“ hlásila nám. „Jenže my musíme za mou mámou“ řekl na půl upjatě a na půl vystrašeně? Nejspíš. „Tak já pro ní sbalím jednu porci?“  zeptala se a Louis přikývl. „A vy se pak vrátíte a pojíte, souhlasíte?“ další její otázka. Podívala jsem se na Louise a ten jen stál a koukal před sebe. „Jasně Penny, vrátíme se, ale nevím kdy“ pohodila jsem rameny. Penny vmžiku nachystala do misky jídlo. Louis jí poděkoval a táhl mě do auta. Mlčky jsme seděli a já zkoumala kam jedem. Ta cesta se mi připomínala cestu do nemocnice, ale to těžko.

Pohled Louise

Seděli jsme v autě. Bylo ticho a mě to donutilo přemýšlet, jestli dělám dobře, že jí to řeknu. Řekl jsem, že to neví nikdo, ale vlastně to ví náš třídní a proto toleruje moje pozdní příchody. Zastavil jsem před nemocnicí a podíval se na Car. Nechápavě koukala před sebe a pak se vystrašeně podíval na mně. Chtěla něco říct, ale já ji to nedovolil. Raději jsem vystoupil a šel jí otevřít dveře. „Louisi, já si to rozmyslela“ řekla a znovu se připásala. „Caroline, na to zapomeň. Já musím za mámou a ty půjdeš se mnou. Nebaví mě pořád poslouchat, že ti nevěřím. Že ti nic neříkám“ řekl jsem už nevrle a naštvaně. Jednou jsem to někomu říct musel. Musel jsem se někomu vypovídat. Harry by to nepochopil a před ním se mi vážně brečet nechtělo. Netuším, co si Car myslí, nebo jak se zachová, ale já jsem se odhodlal jí to říct. I máma chtěla, ať to někomu řeknu, že není dobré si povídat jen s ní. Přerušil jsem tok svých myšlenek, popadl jsem její ruku a táhl jí dovnitř. Postavili jsme se k informacím a sestřička na mě zvedla pohled. „Ach Louisi, je mi to tak líto,“ povzdechla, „Je na pokoji sedm.“ Na poděkování jsem jí přikývl a vydal se na pokoj. Šel jsem trochu rychleji, jelikož už jsem u ní chtěl být. Car mě doběhl a popadla mě za ruku a pevně jí stiskla. Kráčeli jsme do té doby, než jsme se zastavili přede dveřmi pokoje. Otočil jsem se na Car. Ta jen bezduše koukala na dveře a čekala, co se bude dít. „Car, slíbíš mi, že se to nikdo nedozví, ani Harry?“ zeptal jsem se jí. Nechci, aby se mi vysmívali nepřátelé a ještě hůř, aby mě mí přátelé litovali a snažili se mi pomoc. Přikývla a pro mě to bylo znamení vydat se dovnitř.

Pohled Caroline

Louis otevřel dveře a mně se naskytl pohled do pokoje. Silně jsem stlačila Louisovou ruku a udělala s ním krok dopředu. Na posteli ležela holohlavá žena připojena na spoustu přístrojů a probodána desítky hadiček. Celá jsem se rozklepala. Louis udělal silný stisk ruky a pak mě pustil a já chtě nechtě jsem pustila jeho. Sedl si k její posteli, vzal jí za ruku a snažil se jí probudit. „Mami, jsem tady. Zase se ti přitížilo“ šeptal. Jeho máma zakmitala víčky a otevřela oči. Když hlavu natočila na stranu a uviděla Louise, široce se usmála. „Všechno bude v pořádku“ usmál se na ní. „Louisi, kvůli tobě to zvládnu“ zase se na něj usmála. Louis to už asi nevydržel a začaly mu padat po tváři slzy. Já jsem stála u dveří a koukala na ně. „Mami, někoho jsem přivedl“ poznamenal a zrak odvrátil na mě. Nezmohla jsem se na krok, tak jsem tak jen tak stála a čekala, jak se zachová. Vstal, chytl mě za boky a přivedl mě k posteli. Jeho máma se na mě podívala a já se posnažila alespoň o úsměv. „N.. Nataly?“ podívala jsem se na ní a pak nechápavě na Louise. „Né mami, tohle je Caroline. Hodně jsem ti o ní vyprávěl“ usmál se na ní. Zavrtěla hlavou a začla skoro křičet: „Né, tohle je Nataly, Nat, Nataly“ a pořád dokola. Všechny přístroje začaly pípat, jak z plašené. Louis vyběhl ze dveří a já tam zůstala sama. Jeho máma pořád něco mluvila, ale já se na to nedokázala soustředit. Po tváři se mi spustil další proud slz, které jsem nedokázala zastavit. Louis vběhl do pokoje s doktorem, který okamžitě přistoupil k jeho mámě a něco jí píchnul do žil. Jeho máma se uklidnila. Louis si o něčem povídal s doktorem, ale já nepostřehla ani slovo. Po chvíli mi doktor věnoval utrápený pohled a odešel. Louis si sedl k posteli, chytli jí za ruku a rozloučil se. Řekl jí, že se staví zítra. Pak mě popadl za ruku a táhl z nemocnice. Došli jsme k autu a on mi otevřel dveře. Sedla jsem si na sedadlo a ihned se zapásala. Louis si sedl na své místo a nastartoval. Mlčel a slzy měl v očích. Nechtěla jsem, aby byl smutný. Natáhla jsme se a pustila potichu rádio. Nesnesla jsem takové ticho ve kterém jsem si vše vyčítala. Já vím to, že je nemocná není má vina, ale nutit ho, aby mi to řekl, byla chyba. Koukala jsem se z okna a utápěla se ve svých vyčítavých myšlenkách. Louis si začal poklepávat prsty o volant rytmus písničky. Pohled jsem přesměrovala na něj. Na tváři měl mírný úsměv.  Na konci písničky se na mě s úsměvem podíval „Proč tak koukáš?“ zeptal se. Nechápavě jsem nadzvedla obočí. „Car“ začal, ale já ho přerušila. „Prosím, až u nás“ koukla jsem na něj prosebně. Přikývl. V radiu se ozvala, mě hodně známá písnička. Bez ostychu jsem se znovu natáhla k rádiu a přidala na hlasitosti. V tu chvíli jsem zapomněla na všechno, co se před chvíli stalo, a začala si pobrukovat melodii.  Louis už se konečně taky usmál a pobrukoval si se mnou, při tom i mírně poklepával prsty po volantu.

Když písnička skončila, jako na zavolanou zazvonil Louisovi telefon. Vytáhl ho z riflí a podíval se na display. „Ehm“ odkašlala jsem si se smíchem. „Chceš ten telefon, že?“ nadzvedl posměšně obočí. „Nemusíš mi ho dávat. Jen prostě“ nestihla jsem to doříct, jelikož mě Louis sám doplnil. „Nemáš ráda, když někdo telefonuje za jízdy. Zayn i Harry mě informovali“ zvesela se zasmál. Zakroutila jsem hlavou a zeptala se „Kdo volá?“ „Niall, ale už zavěsil“ řekl a prohodil rameny. Chtěl si už telefon dát zpátky do kapsy, ale já mu telefon vytrhla z ruky. Niall. Toužila jsem zase slyšet jeho hlas. Byl tak veselý. „Co děláš?“ řekl nevěřícně Louis. „Volám Niallovi“ usmála jsme se a on na mě hodil nechápavý pohled. Nad tím jsem se zasmála a čekala, až telefon vezme.

Takže díl na požádání už dneska :D Hele lidi víte že na to kolik vás to čte dávate málo VOTE? :O Ono to trošku zamrzí :/