Víra, naděje, láska

11. Kapitola

Když jsem se vzbudila, nejdřív jsem se vyděsila kde jsem. Jenže vzpomínka na včerejší noc mě udeřila do hlavy takovou ranou, že jsem se málem sesunula do písku na pláži znova.

Musím se jít podívat, jak to Marit zvládnul, jestli opravdu přežil! Běžela jsem Lesem, kličkovala mezi stromy a doufala jsem, že tím nevzbudím ničí pozornost. Také jsem doufala, že až přijdu na to místo, bude tam, nezabalený v pavučinách Lesa. Špatně bych ho z toho dostávala tak, aby se o tom Les nedověděl.

Když jsem doběhla na to místo, bylo tam prázdno. Les ho už zničil... Do očí mi vtrhly slzy. Neměla jsem mu věřit, že je synem Oceánu. A i kdyby jím byl, neměla jsem věřit tomu, že mu Les nic neudělá. Jak to, že za necelou noc mi přirostl tolik k srdci...? Vždyť se vůbec neznáme!

Peliko! Tak kde jsi?! Sháněl mě naléhavě Les. Někdo se tu zase toulá po Lese. A tentokrát ho neztrať! Vypadá to, že těch pět budeš mít za sebou dřív, než jsem si myslel. Dodal a mě se zdálo, že to nemělo být určeno pro mou duši, ale pro něho samotného.

Už jdu. Odpověděla jsem mu klidně, ale uvnitř jsem křičela zlostí. Ještě se nestihnu vzpamatovat z prvního a už je tu druhý?! Měla jsem chuť na Les z hlouby duše zařvat něco pěkně pikantního, ale včas jsem se zastavila. Pokud tu mám žít v rámci možností poklidný život, musí být zapomenut můj čin a aby byl konečně zapomenut, musím udělat tuto obět... Opakovala jsem si v hlavě ve snaze uklidnit se... Jenže to mělo opačný účinek. Přímo jsem se utápěla ve vlnách zlosti a nenávisti vůči Lesu, měla jsem co dělat, abych se nerozběhla směrem k Oceánu a vyřvala se vlnám, aby můj vztek, mou zlost odnesly ode mě co nejdál, na druhou stranu Oceánu...

Namísto toho jsem dovolila Lesu ovládnout mé neposlušné tělo a nechala jsem se táhnout k místu, kde se procházel po Lese nevinný člověk.

Když jsem jej v mlze konečně spatřila, chtěla jsem se rychle někam schovat, chtěla jsem se propadnout do země tisíc mil hluboko, hlavně abych nemusela svádět tohoto muže.

,,Peliko!" Zasmál se na mě, když si mě všimnul. ,,Já jsem ti říkal, že přežiju!" Dodal s hrdostí v hlase.

,,To je sice hezké Marite, ale já mám opět tu stejnou úlohu jako včera v noci." Zašeptala jsem a doufala, že to Les nezaslechne.

,,Tak se mě chop! Já jsem tu svou ještě nesplnil." Řekl klidně a vycházkovou chůzí vyšel směrem, kterým jsem přišla.

To myslí vážně?!! Jen tak se mnou nechá obletovat?!! Myslí vůbec na to, že tentokrát to může být ještě horší než včera?!! Jestli Les včera nedostal to co chtěl, přivede mě Marit akorát tak k horšímu trestu!!! Počkat-

,,Jakou úlohu máš ty?"Třeba bude mít nějaký rozumný důvod na obhajobu.

,,Vyřídit ti vzkaz od Oceánu." Odpověděl, když jsem se kolem něj zakroužila.

V tu chvíli se mi zatočila hlava, já přehlídla kořen stromu a upadla jsem. Chtěla jsem se zvednout, ale najednou jsem pocítila v noze neskutečnou bolest.

,,To není možné! Nemůžu se zranit!" Zakňučela jsem bolestí.

,,Evidentně můžeš." Poznamenal Marit a úšklebkem na tváři.

,,Co teď bududělat?! Musím tebe dostat... ty víš kam, jinak mě čeká horší trest než pět, teď už jen čtyři oběti!" Už už jsem chtěla zavolat Les, když v tom se znovu ozval Marit.

,,Já mám nápad!..."

O pár chvil později jsem mu ležela v náručí a diktovala mu cestu a její směr. Pár metrů od místa, kde měl zůstat mě pustil na zem, abych si mohla sama přivolat jakoukoli pomoc.

,,Jen... tentokrát prosímtě zůstaň na tom místě..." Poprosila jsem ho, když mě lehce pokládal do měkkoučkého mechu. ,,Já nějak vymyslím, jak tě odtamtud dostanu, aniž bych tě zase musela chytat." Pokusila jsem se o milý úsměv.

,,Dobře, ale stejně počítej s tím, že se ještě setkáme, kvůli tvému zranění jsem ti opět nestihl vyřídit ten vzkaz." Nezapomenul připomenout a odešel.

,,A děkuju!" Zavolala jsem na něj ještě, když už mizel v mlze.

,,Komu děkuješ?" Zaslechla jsem v tu chvíli  za sebou Lenirův hlas...