,,Tak jo deset minut pauza!" Zakřičel choreograf a každý z nás si šel někam sednout. Já si zvolil místo v rohu místnosti. Otevřel jsem láhev vody a napil se. Byl jsem neskutečně unavený, stejně tak jako ostatní. Už jsme trénovali nejméně pět hodin, ale i tak jsme toho měli ještě dost. Tedy nejvíce já, protože jsem neustále dělal chyby.
,,Pro dnešek by to stačilo, můžete se zbalit a jít." Řekl choreograf a všichni radostně vyskočili do stoje. Začali si balit, jen já pořád seděl na zemi. Chtěl jsem ještě trénovat, abych už nedělal tolik chyb. Rychle jsem tedy došel k Hoseokovi a zastavil ho.
,,Hobi hyung, mohl by jsi mi s tím ještě chvíli pomoct?" Zeptal jsem se tiše. Hoseok se na mě usmál a přikývl. Počkali jsme až všichni odejdou a začali jsme tancovat. Hobi v tomhle vždy vynikal. Byl víc než dobrý. Byl v tom mistr. Vždy nám pomáhal s pohyby, které nám nešli a my mu za to byli vděční. Navíc když nám něco nešlo, buď nás rozveselil nebo nám pomáhal do té doby, než nám to šlo. Samozřejmě že byl i někdy smutný, ale přeci byl stále člověk. V těch chvílích jsme byli na řadě mi, abychom mu pomohli. Pomáhali jsme mu, aby mohl zářit jako vždy. Naše slunce, naše naděje.
Hoseokův zbývající čas: 26 let, 41 dnů, 12 hodin, 5 sekund.
***
Aloha.
Tak po dvou týdnech nová část. Omlouvám se, že jsem ji nevydala dřív, ale vůbec teď nemám na nic náladu. Přijdu si jako tělo bez duše. Vím, že to nikoho nezajímá, ale i tak to sem napíšu. Skoro jsem se vrátila ke starým věcem, ale jsem takový srab, že jsem to nedokázala. Sice nevím jestli je to dobře nebo ne, ale i tak. Znovu jsem sklamala samu sebe. I love you all my sweethearts.❤❤❤❤ Please don't end up like me.
-dadinkaz
