Don't Go [CZ Lesbian]

Nikdy neztrácej naději, vždy existuje šance na šťastný konec

„Ellie,“ odpoví mi stejně hlasitým tónem. Neslyším ji, ale tohle slovo bezpečně poznám.

„Pojďme ven,“ navrhnu a udělám, co říkám. Pro jistotu ji chytím za ruku, aby se neztratila v davu. Chvíli prostě mlčky jdeme. V mysli mi zuří doslova tornádo plné nejrůznějších otázek, na které potřebuji znát odpověď, ale neodvážím se ani jednu z nich vyslovit nahlas.

Netuším, kam mířím, ale vím, že zastavím na správném místě. Doufám v to. Moje prosby se vyplní, když zahlédnu dřevěnou lavičku, na kterou právě dopadá stříbřité měsíční světlo. V mysli se mi usadí myšlenka, že táta by ji určitě moc rád namaloval. Zpomaluju tempo. Dojde mi, že jsem úplně vypustila dívku, kterou držím za ruku. Při pohledu na ni se mi sevře krk a poskočí mi žaludek. Políbila jsem osobu stejného pohlaví. Proč?

Nemůžu tvrdit, že se mi to nelíbilo, protože bych lhala a to hodně. Ale to jsem nevěděla, že jde o jinou holku. Nikdy mě ženy nepřitahovaly. Tak co se to se mnou děje? Neporouchalo se ve mně něco? Na druhou stranu, ke klukům mě to nikdy extra netáhlo. Že bych celý život jen čekala na tu pravou? Nebo mě omrzela samota, a tak mi nezáleží na tom, s kým skončím? To snad ne, tak hluboko jsem neklesla. Proč bych ale chtěla líbat dívku? Vždy mi to připadalo nepřirozené. Nic proti takovým lidem, ale nedokázala bych si představit samu sebe v podobné situaci.

Teď už ani nemusím, stačí když trochu zavzpomínám. Změnilo se nějak moje smýšlení o lesbách? Vlastně, jak se k tomu stavím? Žádného homosexuála neznám, tak asi nemůžu posoudit, ale v zásadě k nim chovám neutrální postoj. Neodsuzuju je ani nepodporuju. I když, asi by se hodilo své myšlenky přizpůsobit aktuálnímu stavu věcí. Jestli se mi líbí stejné pohlaví, asi bych honem nějak tuto komunitu podpořit měla.

Jak to ale poznám? Třeba se jedná o hloupý úlet. Plus ten alkohol určitě nese nějaký podíl, přestože se cítím zcela střízlivá. Nedokážu se pochopit. Dá se z toho vůbec vybruslit? Co když tím pokazím naše přátelství? Nechci o něj přijít.

Nic lepšího jsem nikdy nezažila. Trochu znejistím, protože mi dochází, že poslední myšlenka nepatřila našemu současnému poutu, ale spojení našich rtů, které ve mně vyvolalo spoustu příjemných pocitů. Záleží vůbec na tom, koho člověk miluje? Říká se, že na věku, výšce, váze a vzhledu obecně ve vztahu nezáleží, tak proč to neplatí i v tomto případě? Možná platí, jen já to nevidím a ignoruji.

Štve mě, že se nevyznám sama v sobě. Mnohem snadněji by se to vyřešilo, kdybychom všichni nežili ve společnosti prolezlé homofoby. Vadilo by mi patřit k homosexuálům? Koneckonců, nejedná se o hrdelní zločin, dnes už ne. Přesto se k tomu tolik lidí staví skepticky a evidentně se mezi ně můžu zařadit i já. Jaká to ironie, že? Lesba odsuzující svou vlastní orientaci. Nejraději bych utekla daleko od všech lidí, abych se vyhla řešení takových situací.

Vzpomenu si na svoje narozeniny. Celé jsme je strávily mimo civilizaci. Tak by mi to vyhovovalo i teď. Přeci jen strach z předsudků vše jen ztěžuje. Proč to prostě nehodím za hlavu? Vykašlat se na následky a užívat si momentálního štěstí. Zní to jako recept na spokojenost. Co když ale nezažívám štěstí, ale jen pouhou náhražku za něj? Jak je od sebe vlastně odliším? Dá se to vůbec? Chci to?

Jestli si přiznám homosexuální orientaci, nezbytně nadejde i čas, kdy se s tím svěřím svému okolí, které mě bezmyšlenkovitě odsoudí. Na druhou stranu, už teď nepatřím mezi oblíbené lidi a málokdo se se mnou baví, ale tak jsem si to zařídila sama. Jediný, kdo doopravdy pronikl až do mé pečlivě zapečetěné duše, není nikdo jiný než dívka, která všechno tohle zapříčinila.