Zvoní.
Zvonek na ukončení poslední hodiny je moje nejoblíbenější věc. Upřímně miluji ten pocit, kdy konečně můžu jít domů a nebýt s těma idiotama ve třídě. Třeba dnes, naštěstí byl ten den, kdy mě ignorují a moc mě neřeší. Tyto dny mám ráda, narozdíl od dnů, kdy mě nenachají ani chvíli na pokoji.
Nevím co jsem jim udělala, každopádně je mi líto, že jsem nezapadla do kolektivu. Konec konců, nemám ani nejlepší kamarádku, se kterou bych mohla být každý den, povídat si o všem, smát se, řešit naprostý voloviny a vůbec, mít pocit, že někomu na mě záleží. Měla jsem takovou, ale bohužel, některé lidi je lepší ztratit. Právě vychází z budovy školy a v ruce drží svůj mobil. Hned jak ujdu pár kroků od školy mám v plánu napsat Jay-ovi. Je to takový náš zvyk, i když mám pocit, že jelikož je pátek, tak má teď trénink. Což znamená, že mi odepíše až kolem 8. večer. No co, za pokus to stojí.
Odemykám svůj mobil a najíždím na Whatsapp. Kdyby nebyla tahle aplikace, asi bychom propsali všechen kredit, co máme. Opravdu. Není den, kdy by jsme si aspoň jednou nenapsali. Je až neuvěřitelné, že si vždy máme o čem psát. Někdy mi Jay připadá jak holka. Nevěřili by jste, ale on se v kosmetice vyzná víc než já! Což je co říct.
Z mého přemýšlení mě až probralo zabzučení mého mobilu.
'Čauky květinko, hádej komu odpadl trénink.' Po přečtení téhle zprávy jsem se začala nenormálně usmívat. Konečně zase den, kdy nikam nemusí a můžeme si psát celý den.
'Ahoj, ještě jsem u školy. Tak piš, co je nového?' Doufám, že zase nebude vykládat o tom, jak jednoho kluka ve třídě pověsili za trenky před školní kabinet. Historka je to pěkná, ale číst jí 30x by ani vás nebavilo.
'Celkem nic moc. Akorát mám pár úkolů. Za jak dlouho, budeš doma? Mám pro tebe překvapení.' Překvapení? wat? On ví, jak moc nesnáším překvapení. Tohle mi snad udělal naschvál.
'Víš, jak nesnáším překvapení. A už jsem před domem. Za chvíli napíšu.' Stiskla jsem odeslat a mobil zamkla. Z batohu jsem si vytáhla klíče, kterýma jsem logicky odemkla dveře. Doma jako vždy nikdo nebyl, což znamená, že do 8 večer tu nikoho neuvidím. Už jsem si zvykla. Občas mi připadá, že rodiče zapomínají, že mají dceru.
Vyběhla jsem schody nahoru a zamířila do svého pokoje. Batoh jsem hodina do koutu pokoje a následně kalhoty na židli. Ze skříně jsem vytáhla obyčejné tepláky a oblékla si je. Miluju chodit v teplácích a nestydím se za to. Nechápu lidi, kteří se stydí za tepláky. Plácla jsem sebou na postel, odkud jsem už vzala mobil, který byl v kapse.
Odemkla jsem ho a hned napsala mému BFFFFFFFFF. Celkem vtipné pojmenování.
'Ejkejej. Hádej kdo sebou úspěšně plácl na postel? No přece king Dolson!' Odeslala jsem mu zprávu a začala se smát. Nechápu se.
'Mmmm nech mě hádat. Já?'
'Těsně vedle lásko.' Odeslat.
'Jednou mi tak budeš říkat :3' Oh bože, Bieber.
'Justine!'
'I tohle budeš křičet, jen se neboj.' Já toho imbecila snad kopnu. Miluju když má tyhle dvojsmyslné chvíle, ale někdy mi už lezou fakt krkem. Třeba dneska na ně nemám vůbec náladu.
'Hahhaha, to se ještě uvidí, nefandi si :P'
'Proč bych nemohl? Přece mě zbožňuješ ne, ty moje BFFko. :-D'
'Abych s tebou neukončila náš virtuální přátelský vztah :P.'
'To bys neudělala.'
'Myslíš? Tak sleduj.' Tak a teď se uvidí, jak to vydrží, když mu nebudu odepisovat.
'Steph?'
'Haloo Steph'
'Notak Steeeph, snad jsi to nemyslela vážně :('
'Netrucuj.'
'Můj penis měří 25cm.' Tak tohle mě dostalo. Rozesmála jsem se na celý pokoj jak blázen. ON je blázen. Ach bože, s kým se to bavím. Opravdu jsem nepotřebovala znát jeho délku penisu. I když, 25cm není zrovna malé. Ale co si to namýšlím, stejně jsme od sebe 600km a kdyby jsme byli spolu, určitě by se semnou nevyspal.
Mou největší chybou je, že mám nzké seběvědomí. Nedokážu se prosadit, vždycky všem na všechno kývnu, protože mám strach, že si ze mě budou dělat srandu. Snažila jsem se to změnit, ale nic nepomáhá. Pořád vůči sobě cítím sebekritiku a sebenenávist. Už to tak asi má být, že nebudu nikdy dostatečně sebevědomá.
'Tak tohle jsem vědět nepotřebovala.' Krátká a stručná odpověď, to stačí ne?
'Baby promiň, ale volal trenér, musím nakonec na trénink. Omlouvám se. Napíšu ti hned ráno. Pa, tvůj Jay <3' Oh noooo, sakra proč. Co teď budu dělat? Na jednu stranu jsem naštvaná na jeho trenra, že tam musí, když mu odpadl. No co se dá dělat, je to jeho život a on si vybral být basketbalista. Navíc ho v tom plně podporuji a přeju mu před každým zápasem hodně štěstí. Říkal, že jeho motivací pro vítězství je naše setkání. Jak krásné co? Zbožňuju ho prostě.
'Oh, to je škoda. Tak si to užij, pa.' Jestli jsem smutná? Ano, jsem. Můj BFFák bude někde na tréninku a já tu budu umírat nudou, protože nemám žádné kamarády. Tomuhle se říká život za všechny prachy.
Potom už neodepsal, z čeho jsem usoudila, že už odešel. Momentálně ležím na posteli a sleduji nějaké filmy v televizi. Vůbc mě nic nebaví a proto si zapínám notebook. Mám v plánu kouknout se na facebook a twitter, či je tam něco nového. Ale řekla bych, že nic zajímavého tam nebude.
Najíždím na Google Chrome a rovnou zadávám 'facebook.com'. Facebook se mi během pár vteřin otevře a jak jsem očekávala, nic zajímavého tam není. Proto ho zase vypínám a otevírám twitter. Tady už aspoň pár novinek je. Třeba taková, ŽE MILEY CYRUS BUDE TADY V SANTA CLARITĚ!!!! Panebože, tam musim jít! Hned najíždím na stránky, které sdílela, kde si můžeme koupit lístky. Páni, na to, že to přidala před 2 minutama je už volné v přední řadě pod pódiem jen 1 místo, které musí být moje! Rychle vyplňuji údaje a následně lístek objednávám. Mám chuť skákat štěstím, když mi přichází e-mail, že má rezervace byla přijata. JÁ UVIDÍM MILEY CYRUS!
Beru do ruky mobil a hned otevírám WhatsApp. Musím to napsat Jay-ovi. I když vím, že není online, přečte si to až se vrátí domů.
'Hádej, kdo si zarezervoval lístek do 1. řady pod pódium na Miley Cyrus? No přece JÁ!' Clá natěšená odesílám zprávu a mobil házím někam na konec postele.
Tohle bude ještě dlouhý den.
část věnuji Luss94, protože ses na ní tolik těšila :3 :D
