Mania - cesta z pekla

,,Zničím tě,, 3/3

Owen

Ráno mě vzbudil budík, jen jsem ho zaklapl a přetočil se na druhý bok. Byl jsem unavený, v noci jsem toho moc nenaspal. Ale myšlenka na to, že dneska možná přijdu na něco, co mi pomůže zničit tu holku, mě donutila se zvednout z postele. Hodil jsem na sebe volné riflové kraťasy a obyčejné černé tričko. Pak jsem seběhl dolů, chtěl jsem si ještě promluvit s otcem, než vyrazím do školy, ale on nikde nebyl, vypadalo to, že se ještě od včerejška vůbec nevrátil. Nejspíš přespal u strejdy Matta. Strýc je úplný opak mého otce. Je veselý, spontánní, když nad tím tak přemýšlím, jsem spíš po něm než po tátovi. Nakonec jsem se vydal no kuchyně, udělal si sendvič a šel jsem do školy. Tam se na mě hned před vchodem pověsila Nathali.

„Ahoj Owene, zlato, vím, že jsi to včera tak nemyslel, takže na to zapomeneme, já ti to odpouštím," zamrkala na mě. Kde je sakra ten Lee, přece mě tady s ní nenechá samotného. „Co kdybychom si spolu dneska někam vyrazili?" nadhodila svůdný výraz, který spíš vypadal, jako by měla křeče. Naštěstí jsem si u skříněk všiml Leeho.

„Hele musím už jít, Lee na mě už čeká," setřásl jsem ji a skoro utíkal za ním.

„Bože ta holka mě jednou zabije," vydechl jsem, když už jsem stál vedle něho.

„Koho myslíš, Nathali, nebo tu novou?" usmál se.

„Vlastně obě," přiznal jsem.

„Já věděl, že ti není lhostejná!" řekl vítězně.

„No jo," zakroutil jsem očima. Pravda byla, že mi lhostejná rozhodně nebyla, přistihl jsem se, že už ji od příchodu vyhlížím, ale zatím jsem ji nikde nezahlédl.

„Hele o víkendu je u Henryho párty, doufám, že s tím počítáš," vytrhl mě z přemýšlení Lee.

„Jasně, Darren půjde s námi," přitakal jsem. I když Lee netušil, co s Darrenem jsme a co děláme, i přesto jsme všichni tři nejlepší kámoši.

„Jak to vlastně vypadá s jeho mámou?" začal opatrně.

„Včera se to zhoršilo, ale bude v pořádku," řekl jsem a doufal, že je to pravda, že opravdu bude brzo zase v pořádku.

***

Po zbytek dne jsem Alex nemohl nikde najít, pořád se mi úspěšně vyhýbala. Vždycky jsem jenom zahlédl, jak mizí do jedné z učeben. Snažil jsem se o ní zjistit ještě nějaké informace, ale nic nového jsem se nedozvěděl, proto jsem se rozhodl jednat na vlastní pěst. Počkal jsem až jí skončí poslední přednáška, věděl jsem, že má sraz s tou její blonďatou kamarádkou, myslím, že se jmenuje Kate, u skříněk, a proto bude muset projít chodbou kolem skladu uklízeček. Vycítil jsem ji dřív, než jsem ji mezi ostatními studenty zahlédl, počkal jsem si, až bude dostatečně blízko a pak jsem ji za ruku dotáhl do skladu, kde jsem nás zavřel. Ovšem nedomyslel jsem jednu věc a to, že tady je tak málo místa, že jsme na sebe museli být doslova nalepení. Snažil jsem se na to nemyslet a radši jsem nahmatal vypínač, abych tu místnost alespoň trochu osvětlil.

„Musíme si promluvit!" začal jsem.

„Očividně už nemám na výběr když jsi mě sem bez mého souhlasu zatáhl," protočila otráveně očima. Měl jsem pocit, že ji snad baví mě provokovat.

„Nech toho!" naštval jsem se. „Nemůžu tě sice zabít...,"

„Nemůžeš mě zabít? To je jako nějaký tvůj vnitřní spor?" skočila mi do řeči.

„Ne! To můj otec, řekl, že je důležité, abys byla živá," řekl jsem s obrovskou dávkou nepochopení.

„Tvůj otec je velmi chytrý muž, škoda že jsi to nezdědil po něm," ušklíbla se. Tak neskutečně mě vytáčela.

„Řekni mi, co jsi zač!" přikázal jsem a přistoupil k ní blíž, ruce jsem položil z každé strany vedle její hlavy.

„Myslím, že víš moc dobře, co jsem zač," pozvedla jedno obočí.

„To vím, ale ty nejsi stejná, je na tobě něco jiného a já chci vědět co," pokračoval jsem nasupeně.

„Nechápu, o čem mluvíš, nevím, že by na mě bylo něco jiného," řekla upřímně. Chtěl jsem říct, že na ní rozhodně něco jiného je, už jsem se jí chtěl zeptat na tu noční můru, ale pak mi došlo, že bych akorát prozradil, že jsem byl u ní, a tak jsem nad tím jen zakroutil hlavou.

„Však já to jednou zjistím a pak... pak tě zničím!" zasyčel jsem jí do obličeje a přiblížil se s tím svým ještě o něco blíž, což v tom malém prostoru bylo skoro nemožné, jak moc nalepení jsme na sebe byli. 

Byl jsem tak naštvaný, že mi snad z očí musely sršet blesky. Jenže pak jsem si, v té chvíli ticha uvědomil, jak moc blízko si jsme, že jsme na sebe opravdu doslova nalepení. V ten moment byla veškerá zlost ta tam a já začal vnímat něco jiného. Ty její dva obrovské smaragdy, co měla místo očí, mě teď vtahovaly do sebe, úplně mě pohlcovaly, měl jsem pocit, že se v nich ztratím. Cítil jsem teplo, které přímo sálalo z jejího těla, až moc jsem vnímal její prsa natisknutá na mém hrudníku. Oba jsme zrychleně dýchali a naše rty byly tak blízko sebe, že se naše výdechy mísily v jeden. V ten moment jsem svůj zrak přesunul na její rty. Jak asi chutnají? Toužil jsem je ochutnat, toužil jsem se jí dotknout. Bylo to jako bych uvnitř hořel. V té chvíli jsem ji chtěl, chtěl jsem ji rovnou tady, ochutnávat ty rty, dotýkat se jejího těla a ona vypadala, že na tom je podobně. A pak mi došlo, na co to vlastně myslím, co to tady teď provádím, vždyť já ji chtěl zrovna políbit. Políbit Alex. Proboha! Musím vypadnout! Ani jsem si nevšiml, že celou dobu zatínám ruce v pěst. Praštil jsem jednou rukou do zdi a hned na to jsem odtamtud vypadl pryč. Nemohl jsem tam být už ani minutu. Oběd jsem rovnou zamítl, nevím, co bych dělal, kdybych ji tam potkal a taky ji teď hezky dlouho vidět nechci. Co to se mnou sakra ta holka dělá. Co to vůbec vjelo do mě? Já ji vážně chtěl políbit. A nejenom to, panebože, já si ji v tu chvíli chtěl vzít přímo v tom skladu! Do hajzlu! Musím odsud!