Život bez duše

13. Kapitola- První lekce?

V tu chvíli mi došla jedna věc. Soukromí je pro mě minulostí. 

,,Co se stalo?'' zeptá se vylekaně Tobias.

,,Oliver je v mé hlavě. Nemůžu ho nějak vypnout?'' zoufale se na něj podívám. Prosím, prosím, ať to jde vypnout. Dostaň ho pryč z mé hlavy.

,,Obávám se, že to budeš muset nějaký ten měsíc vydržet,'' promne si vlasy a opře se lokty o kolena.

,,Měsíc? Děláš si srandu? Čekala jsem maximálně pár dní, ale měsíc?'' vykulím oči.

,,Kdyby jen měsíc. Několik měsíců Emmo. Kdybych tam tenkrát byl, nikdy bych to nedovolil, ale byl jsem pryč. Zklamal jsem tě, je mi to líto.''

,,Ty za to nemůžeš. Dělal jsi přece jiné důležité věci. Hold to s ním nějak vydržím,'' odpovím a položím si hlavu na jeho rameno.

,,No tak, neflákám se a mažu! Honem, honem!'' Co prosím? Dělá si ze mě srandu?

,,Nech mě být! Nikam s tebou nepůjdu!'' zakřičím na Olivera zpět, aniž bych si byla jistá, že to uslyší. Nevím jak to funguje.

,,Co se děje?'' zeptá se Tob a já se na něj jen zkroušeně podívám.

,,Sama nevím, ale něco po mě chce... Abych někam přišla nebo co.''

,,Výcvik. Nejspíš už chce začít.'' 

Tobias mi vysvětlil, že od doby co mi Oliver daroval svou krev, aby mě uzdravil, za mě má určitou odpovědnost, která nezmizí až do doby, co pouto zanikne.  Nevím ale, jestli o to vážně stojím. Nicméně, v příštím půl roce s ním budu muset protrpět nejen spojenou mysl, ale také jeho výcvik a poučování. Já ale namítla, že výcvik je zbytečný, do žádné války se přeci nechystám. Dozvěděla jsem se také, že jeho krev nás nespojila jen duševně, což způsobuje telepatickou komunikaci a občas záblesky vzpomínek toho druhého, ale propůjčila mi i část jeho fyzické síly, kterou se musím naučit ovládat- jak pro mé, tak pro dobro druhých.

Po té, co mi bylo vše vysvětleno, jsem zavolala přes Tobiasův telefon Oliverovi. Dala jsem hlasitý odposlech (nedošlo mi, že Tob slyší výborně i sousedy o dům dál) a vše s ním domluvila. Sbalila jsem si kabelu s nějakým oblečením a dalšími potřebnými věcmi. Tátovi jsem něco namluvila a odešla jsem z domu. Tob na mě čekal před domem, jelikož odešel oknem. Vzal mi kabelu a společně jsme se vydali k němu domů. 

Můj nadcházející půl rok bude probíhat následovně: Do školy budu chodit normálně, ale nesmím na tělocvik, abych někoho nezabila, až po něm hodím míč nadpozemskou sílou. A co se týče obědů? Můj organismus se bude vyrovnávat s cizí krví svým vlastním způsobem a může způsobit nejen naprostou nechuť k jídlu, ale i sklony k obžerství, nebo chutě na hodně divné kombinace. Musím omezit styk s přáteli a po škole dojít hned domů. Domů znamená do JEJICH domu. Ano, musím bydlet s nimi. Každý den po škole mě čeká výcvik. Budu se učit ovládat jak mou zvětšenou fyzickou sílu, tak psychické propojení. A  o víkendech? Tátu mám dovoleno navštěvovat v mém volném čase buď pozdě večer, nebo v neděli. V sobotu mě totiž čekají lekce z historie, jejich zvyků a etiky. K čemu mi to proboha bude? Vždyť nejsem jedna z nich!

Po půl hodině jsme došli k jejich domu. Tobias otevřel velké vchodové dveře a já vešla dovnitř. 

,,Svůj pokoj již znáš,'' usmál se na mě a já přikývla. Můj pokoj- ten, kde jsem se probudila po útoku toho vlka. Došla jsem nahoru po velkém schodišti. Po cestě chodbou jsem si opět prohlížela obraz upířího vládce. Člověk má tendenci pokleknout dokonce i před tím obrazem. Taková z něj čiší moc a síla. Dojdu do pokoje a Tobias položí mou tašku na postel. 

,,Nechám tě si vybalit,'' pousměje se a odejde.

Ležím na posteli a koukám do zdobeného stropu. Je to nádherný dům a nádherný pokoj. Stejně bych ale byla raději doma. Dnes je sobota, znamená to, že mě bude chtít hned mučit historií? Asi ve dvanáct hodin uslyším zaklepání na dveře. Otevře je Tobias a oznámí mi, že bude oběd. Sešla jsem s ním do přízemí a oba jsme vešli do dveří napravo, kde je jídelna. U velkého stolu seděli všichni. Konverzace se utišila po mém příchodu, což mi z nervozity moc nepomohlo, ale pak se atmosféra uvolnila. Pozdravila jsem se s každým a můj pohled zůstal na Oliverovi. Zamračila jsem se a on vycenil své zuby při velkém úsměvu. 

Jídlo bylo jako vždy výborné. Medové paličky s opečenými bramborami, zeleninovou oblohou a malinový zákusek na konec. To si nechám líbit. U stolu sedím vedle Tobiase a občas s někým prohodím nějaké to slovo. Myslím si, že ani oni nejsou moc nadšeni z toho, že tu teď budu bydlet, ale nedávají to na sobě znát.

Po jídle se mě Tobias zeptal, co bych chtěla dělat. Vešli jsme do útulné místnosti s kobercem, kde bylo domácí kino, velký pohodlný gauč a další věci určené k zábavě. 

,,Moc to tu nepoužíváme,'' řekne Tob, stírající prstem prach ze stolku s filmy. Přejde k velké pohovce, sundá z ní zaprášený igelit a oba si sedneme. Společně vybereme film a pár hodin jen tak relaxujeme. 

Uprostřed filmu mě vyruší Oliverův hlas: ,,Konec flákání. Jde se na historii!''

,,Kašlu ti na historii, k čemu mi to je? Navíc Tob mi toho už hodně řekl, to na první lekci stačí!'' pošlu mu nazpátek.

,,Od pondělí ti už výmluvy nepomůžou! Do té doby se loučím,'' uslyším jen. Loučí se? Jak to myslí? Nebude mi už lézt do hlavy? Potichu se zaraduji a šibalsky se podívám na nic netušícího Tobiase. Když se na mě otočí, usměji se ještě víc. Pohled má tázavý, ale sladce se na mě usmívá. Ty rty... pomyslím si jen a bez dalšího zaváhání ho políbím. Na nic se neptá a bez námitek ihned spolupracuje. Po chvíli se na něj obkročmo posadím a dál ho líbám. Užívám si ten pocit jeho doteků a polibků na mém těle a zároveň mu všechno oplácím. Během pár sekund se zbavíme toho otravného oblečení a ponoříme se do nikým nerušených hlubin rozkoše a slasti.