Smrt je blízko

Loď se zastavila

Po tanci jsem se znovu posadili ke stolu. Přišel k nám zadýchaný Petr. ,,Co je?" divil se Lukáš. ,,Ta loď nejde otočit. Nevíme, co s tím máme dělat. Prostě si ta loď dělá co chce," vyděšeně jsme se na sebe s Lukášem podívali. ,,Si děláš srandu, ne?" nevěřili jsme tomu. ,,Fakt nedělám. Tom s tím snad něco udělá, no..." V tu chvíli loď zastavila. ,,Co se děje?" slyšela jsem ze všech stran. Podívala jsem se na Petra. ,,Jdeme se podívat, co se tam děje." Hudba u tichla. Lidé se pomalu začali obávat toho, co se tady vlastně děje. Většina z nich však nevěděla o co de. Za chvíli už bylo vše tak, jako dřív. Alespoň to tak jen vypadalo. 

Přišli jsme za Tomášem. Podíval se na nás. ,,Vůbec nevím proč se to zastavilo. Je to nějaký seknutý. Asi si s tím někdo hrál. Jen nevím kdy. Furt jsem tady. Teda až na nějakou krátkou přestávku..." Tvářil se vyděšeně. ,,To mi chceš říct, že tady na moři budeme do té doby, než nás někdo najde..." ,,Nebo zabije," dodala jsem. 

Jsem v háji. Vlastně všichni jsme v háji. Co bude dál? Tohle přeci nesmí být realita. Ne, ne, ne! Proč jen jsem byla tak blbá a šla sem?! Proč?

Už toho na mě bylo moc. Já, Lukáš, Petr a Tomáš jsme šli do jednoho pokoje, aby jsme se domluvili co bude dál. Byla to něco jako Petrova kancelář. Malý pokoj, uprostřed psací stůl s křeslem, pár židlí a rozkládací gauč. Nic jiného by jste tam neuviděli. Lehla jsem si na gauč. ,,Co když nás tu někdo zabije? Všechny? A co je vůbec za místnost tam ten sklep, nebo co to je? Byli tam fotky nás všech. A někdo mě tam viděl. Nedivila bych se, kdybych byla další na řadě..." Posadila jsem se a Lukáš mě objal kolem ramen. ,,Neboj Tery, to bude v pohodě. Uvidíš. Zase budeš zpět doma a bude vše tak, jako dřív." V tom někdo zaklepal na dveře. ,,Ano?!" řekl Petr. 

Dovnitř vstoupila Lucka, sestra Petra. Brečela. ,,Co se stalo?" Petr vstal z křesla a objal ji. ,,Luci, co je?" ,,Lenka... Lenka..." pořád brečela. Málem se tam zhroutila. ,,Pojď si sednout," posadila se vedle mě. ,,Lenka je mrtvá," řekla a brečela čím dál víc...  Hrůza. Ty dvě byly nejlepší kamarádky už od první třídy. Bylo mi jí líto. Kdybych tak mohla udělat něco pro to, aby se tohle nedělo... 

Chtěla jsem se jí zeptat, jak se to stalo, ale neodvážila jsem se. Jak jsem se tak dívala po ostatních, tak se neodvážil nikdo. Brzy mi došlo, že jsme v pasti, ze které není úniku.