Ztroskotanci civilizace

II.

Kufr hlasitě po svém drkotavém způsobu zanaříká, když jej přetáhnu přes práh. Podivně zpomaleně za sebou zavírám dveře, krátce se nadechuji a vydechuji. Na rty si mi sedá připravený úsměv, který doprovází pozdrav. "Dobrý den," zazní poměrně pozitivně. Jsem nervózní, ale na tyhle lidi se docela těším.

A nechci je od sebe odradit zbytečně napjatým tónem hlasu, že. Vím, že byt je víceméně rodinný, zahrnuje kuchyň, koupelnu, ložnici a předsíň, ve které se právě nacházím.

"Vítej!" V mužském hlubokém hlasu poznám ten, se kterým máma hovořila po telefonu a ten, který mi oznámil, že je otevřeno. Patří dost vysokému svalnatému muži, kterému střapatá temně hnědá ofina spadá k hustému obočí. Výraznou spodní čelist mu pokrývá několikadenní strniště. Jeho temné oči si mě přívětivě prohlíží, tak mu váhavě opětuji zazubení.

Po jeho boku stojí o dost nižší dívka s lehce nadzvednutým obočím a vlčím úšklebkem. Její krátké hnědé vlasy těsně nad ramena jí trčí do všech stran. "Hojda," utrousí, když zaregistruje můj roztěkaný pohled.

 Nadechnu se k odpovědi, dříve si však všimnu pískově zbarveného středně velkého psa. Natáhnu k němu ruku a jemně zamlaskám. Sklopí uši a pohlédne nejdříve na dívku, poté zase na mě. Drobným krůčkem couvne.

"Sam je srab, z toho si nic nedělej," ozve se za mnou. Bleskurychle se otočím. Ve dveřích vedoucích do jednoho z pokojů stojí dost neobvyklý, vyzáblý chlapec, jehož ostře řezanou hezkou tvář prozařuje lehký úsměv. Uvažuji, že takové vlasy jsem ještě u nikoho neviděla. Jsou platinově blond, téměř stříbřitě bílé, dorostlé po ramena, s několika pramínky spletenými do copánků s dřevěnými korálky. Při pohledu na něj si představím hrdiny fantasy knih. Stačila by středověká tunika, luk a šípy a špičaté uši a zapadl by dokonale. 

"Já- těší mě," zajíknu se, když si uvědomím, jak trapně dlouho zírám.

V ten okamžik se zpoza blonďákových zad mihne rozmazaná čára, která mě prudce obejme.

Naprázdno polknu a zapotácím se, když do mě narazí drobné dívčí tělo a ovine mi ruce kolem pasu. Vzápětí se ode mě stejnou rychlostí odlepí. Vnímám, jak ostatní tři vyprsknou smíchy. Hledím jí do průzračných duhovek barvy mladé trávy a snažím se dostat z obličeje prameny jejího závoje těch nejzlatějších vlasů, co jsem kdy viděla. "Lunriel je strašně ráda, že tě mohla konečně potkat a moc se na tebe těšila!" vypískne.

"Cože?" zeptám se a dívčin nadšený výraz trochu povadne.

Blonďák ji chytne za ramena a přitáhne ji k sobě. "Lun je taková naše praštěná víla," zašklebí se. "Zvykneš si," dodá klidně.

"Lunriel? Lun?" Automaticky znervózním, když se dostávám na tenký led.

Tmavovlasý vysoký muž chápavě kývne hlavou. "Říkáme si trochu jinak než jmény. Já jsem Martin, ale říkají mi Nortael nebo Norto. Adéla je jinak Siva, Lukáš Ilyo a Helena... Lunriel. Na to si taky zvykneš," mrkne spiklenecky.

"A proč?" vyhrknu.

Siva udělá několik kroků vpřed a důvěrně mi položí ruku na rameno. "To je velké tajemství, ale my ti ho řeknem," zašeptá a nasadí dramatický tón. "Protože je to mnohem víc kůl."

V ten okamžik se stres uvnitř mého těla uvolní vyprsknutím smíchu.

~ Poznámka do budoucna: I ty nejabsurdnější věci a situace brát jako samozřejmost. Životně důležité. ~