Je půl jedenáctý večer,čtvrtek 14.dubna 2014. Sedím ve svém pokoji v rodinném domku kousek za velkoměstem a v zrcadle naproti mé posteli pozoruju odrážející se světlo od obrazovky mého notebooku. Přemýšlím, uvažuju a prodírám se pamětí.
Na soustředění o minulých prázdninách jsme o sobě prakticky nevěděli, až poslední den jsme se dali trochu do řeči a já zjistila, že nastupuju na stejnou střední, kam on už rok chodí. Tehdy jsem vůbec netušila, že tahle osoba se jednou stane velká součást mého dosavadního života. Po soustředění jsem jednoho pozdního letního odpoledne seděla ve svém pokoji a z nudy surfovala po facebooku. Všichni nadšení ze soustředění přidávali fotky a vzpomínali na do poslední kapky užitý týden. Narazila jsem na jeho profil. Bez váhání jsem si ho přidala do přátel a ani o tom nepřemýšlela. Potom nevím co mi problesklo hlavou,ale začala jsem „prozkoumávat“ jeho profil,prohlížet fotky,číst příspěvky a měla jsem strašnou touhu se s ním blíž seznámit – vlastně ani nevím proč.
Když jsem nastoupila na novou střední, minula mě aférka s jedním mým spolužákem, se kterým jsme se za tři týdny spřátelili natolik, že jsme potom spolu trávili veškerý volný čas a prakticky se od nás očekávalo,že spolu začneme chodit – což se taky následně stalo a stejně rychle jako to začalo,tak to taky skončilo. Z našeho super kamarádství se stalo maximální pozdravení ráno v autobuse a totální ignorace.
Začaly tréninky,ale každý seděl na druhém konci sálu a ani jsme se nepozdravili. Tahle „neznámá“ osoba mě začala přitahovat natolik,že z věčného přemýšlení na ním jsem zjistila, že jsem se zamilovala. Možná si říkáte,jak se někdo může zamilovat do někoho,o kom prakticky ví jak se jmenuje,kam chodí na školu,co má za koníčky a v kolik hodin okomentoval poslední příspěvek na facebooku,protože už jste tak posedlí,že kontrolujete jeho profil každých deset minut.
Toužila jsem po něm. Dny i noci jsem probrečela v naději, že mě třeba taky jednou bude milovat. Vymýšlela nejrůznější plány jak se s ním "náhodou" potkat, abych ho mohla alespoň pozdravit. Tři měsíce jsem se odhodlávala mu napsat,potom už to se mnou kamarádka nevydržela a napsala mu za mě. Když už jsme si spolu začali aspoň trochu psát,seznámila jsem se s Ann,holkou z jeho třídy,která mi pomáhala se s ním seznamovat a během dalších tří měsíců se z nás s Ann staly kámošky a Robin o mě konečně taky začal jevit zájem.
Bylo strašně moc možností,kdy jsme se mohli dát dohromady. Ani na mém imatrikulačním plese to nevyšlo a to jsem věděla,že tam jde prakticky kvůli mě. Tehdy jsem si říkala,že Valentýn je poslední možnost, jinak už na to kašlu, protože nevědět čtyři měsíce, co k vám cítí je deprimující..
Letošní Valentýn vyšel na pátek..cestou do školy se s Robinem nic nestalo, po škole taky ne, tak jsem se domluvila s kámoškou, že zapijeme naše věčný neštěstí na kluky, pustíme si film, dáme zmrzlinu a budeme spokojený..
Když jsme se vracely z nákupu na večer a vystupovaly na zastávce před jejím domem, čekalo tam překvapení..Robin i s Jeho kámošem tam stáli na zastávce a čekali na nás..A zbytek snad nemusím popisovat..Neskutečně jsme se zlili a pak to šlo samo, vlastně do teď nemůžu pochopit, že jsme se dali dohromady až tím, že jsme se oba ožrali..nojo, alkohol dělá divy..
