Cursed✔

Slabý záblesk světla ozářil drobnou spící vísku, jejíž pár obyvatel se nenechalo ničím rušit a v poklidu oddechovali na svých lůžkách, aby nasbírali dostatek energie na další den plný práce. Ale ten malý záblesk světla stačil k tomu, že se všechna zvířata probudila ze svých snů o šťavnatých kostech, či nekonečných zelených pláních s tou nejčerstvější trávou. Každý pes, kráva, ovce, kočka i myš, dokonce i sýkorky vystrčily hlavičky ze svých hnízd, jen aby zjistily co se děje, a přitom jim mírný větřík pročechral peříčka. Malá kuřátka vytržená ze svých bláhových snů o létání, začala v kurnících zlobit své maminky a to samé platilo i pro housata. Ze stájí se ozvalo slabé ržání těhotné klisny a nedávno narozené kůzle se neohrabaně postavilo na nohy a zmateně došlo až ke své matce, která hypnoticky sledovala kostelní věž ve středu vesnice, na kterou byl z jejich dvorku krásný výhled. Nad vrcholkem věže se nad kovovým křížem vznášela zářící koule, jenž obklopoval slabý mlžný opar…
Brzo ráno našel kněz před kostelem dosti nečekaný dárek. U dveří zabalené do deky leželo drobné dítko, jemuž mohlo být sotva pár dnů. Opatrně a trošku zmateně to robátko zvedl ze studené země a zadíval se do zářivě žlutých očí, které si ho zvědavě prohlížely. Jemně ružovoučké tvářičky ozdobil široký úsměv a malé stvoření natáhlo své drobné prstíky směrem k nechápajícímu starému knězi, který se snažil přijít na to, odkud se tu to dítě mohlo vzít. Věděl vše, co se zde ve vesnici dělo; znal každého vesničana, ale tohle dítě nebylo podobné nikomu koho znal a pokud věděl, tak se ani žádné tento měsíc narodit nemělo. Takže tohle nebohé dítko tu musel zanechat někdo zvenčí, nějaký cizinec co prošel v noci vesnicí.
Starý kněz se rozhodl vzít toho drobného človíčka ke své sestře, v jejímž domě zatím svítilo jedno jediné světlo, důkaz o tom, že jeho sestra vstala, aby přichystala snídani a byla čilá a svěží na dnešní ranní mši. Zaklepal na dveře a tiše, trpělivě vyčkával odpovědi. Z domu byly slyšet slabé ozvěny šouravé chůze a drnčení nádobí, než se dveře pomalu s tichým vrznutím otevřely. Ven se vylinulo hřejivé světlo svíčky ovětlujíc postarší ženu stále ještě zabalenou v měkkém županu. Její vrásčitou tvář zalil přátelský pohled, když spatřila svého bratra a poté i lehké zděšení a překvapení, když zpozorovala dítě v jeho náručí. Ihned ho pozvala dovnitř.
“Copak je to za nebohé dítko?” zeptala se ještě dřív, než stihla za bratrem zavřít dveře.
“Našel jsem jej ležet před dveřmi kostela. Leželo tam a tiše si pro sebe něco broukalo, naprosto opuštěně a jen v téhle tenké dece.” přitiskl si drobné tělíčko více do náručí. Překvapovalo ho, že není promrzlé, i přesto že kdoví jak dlouho leželo na tvrdé studené zemi, jenž by ho spíše tepla měla zbavovat. A i tak byly drobné baculaté prstíky dítěte překvapivě hřejivé. Jakoby si maličké nějakým způsobem dokázalo zahřát samo.
“Oh, chudáček malý,” knězova sestra si od něj hned dítě převzala a starostlivě si jej prohlédla. Vypadalo spokojeně, vlastně se na ni zářivě usmívalo. Jemně, opatrně poodělala deku, aby zjistila jestli je naprosto v pořádku, ale zarazila se když na zem spadlo pár žlutě zbarvených drobných peříček. Pozorně se podívala na veselé dítko v jejím náručí a všimla si, že celá deka je pokrytá žlutými peříčky. A za zády děťátka jich bylo více. Urychleně přešla do kuchyně, kde na stole hořela svíce a položila dítko na měkkou kožešinu, kterou ji podal její bratr, kousek od té svíce, aby dobře viděli. Pomalu rozbalila deku, v které si robátko spokojeně leželo a snažila se pochopit, co to vlastně vidí.
“Nebe nám poslalo anděla, aby spasil naše duše…” vydechl po chvilce ticha kněz blahoskloně. Jeho oči se přitom hypnoticky upíraly na drobnou holčičku, jejíž záda zdobila dvě žlutavoučká křidélka, stejně jako je tomu u kuřátek. Vypadala jako malé ptáče, co si zvědavě prohlíží svět z bezpečí svého hnízda, a přitom si plánuje jak hravý život povede. Jiskřivé oči živě sledovaly první dvě tváře, které ve svém krátkém životě spatřily, ale za tím pohledem se jakoby skrývalo i něco jiného. Něco, co kněz i jeho sestra znali moc dobře, ale nedokázali i tak říci, co to je…
***
Muž v černé kápi pomalu, líně procházel mrtvou vesnicí, jejíž trosky byly již skoro požrány plevelem a opuštěné dokonce i těmi nejdrobnějšími hlodavci. Zarostlá cesta byla sotva schůdná a pokud člověk nebyl vynalézavý sotva by se na toto bohem opuštěné místo dostal. Tak kdo byl tenhle záhadný muž, co se bez problémů procházel kolem dávno zapomenutých stavení?
Jeho kroky neomylně směřovaly k polorozpadlému kostelu, jehož věž stále stála a napínala se bezmocně k nebi toužíc po spasení. Spasení, kterého se nikomu z této malé vísky nikdy nedostlalo a ani nedostane. Slunce, jehož poslední paprsky v bláhové naději, že uvidí více, se z posledních sil natáhly a pohladily naposledy mrtvolně ledovou zemi, zapadlo za obzorem dávajíc všem dobrou noc. Zrovna v tu chvíli muž došel svého cíle a stanul před již už neexistujícími dveřmi kostela. Jeho temné oči spočinuly na tenké dece prosáklé krví, která stačila zaschnout. Sehnul se a rozdělal deku, aby zkontroloval, co je uvnitř. Vítr, který se na chvíli zvedl, sebou odnesl pár žlutých pírek. V dece ležela hnijící mrtvolka drobného ptáčete, které ani pořádně nestačilo poznat svět a dolehl na něj stín smrti.

“Heh, začalo se rozkládat dřív jak jsem předpokládal.” muž sebral ze země kus klacku a opatrně do mrtvolky začal rýpat, aby zjistil jak dalece rozklad už zašel. Ani si nevšiml, že vesnice se vrátila ke svému dřívějšímu stavu a kolem něj začínají chodit její mrtví obyvatelé, nebo to spíše ignoroval. Věnoval se jen svému pokusu. Den předtím sem odnesl tohle mrtvé ptáče, aby zjistil, co je pravdy na tom prokletí, které o téhle vesnici koluje. *Pokud zde zemřete, stanete se součástí vesnice a již nikdy ji nebudete schopni opustit.* Zábavná povídačka, ale pravdou je, že mrtvoly se zde rozkládají mnohem rychleji a pokaždé, když tu někdo zemře, přibyde něco co tu předtím nebylo. Třeba další rozpadlý barák nebo záhadná kresba. Každopádně je tu pokaždé o něco více duchů, kteří si žijou své bezděčné, nudné a nikdy nekocnčící dny, jakoby ani neumřeli.
Muž se narovnal a podíval se před sebe na chvějící se stín starce, jenž v rukou držel malé dítě s žlutými křídly a veselým pohledem v očích a zaraženě se na nový obraz díval. Tohle bylo něco nového, něco co nikdy předtím neviděl a to zdejší vesnici navštěvoval každý den. Mrkl pohledem na mrtvolku ptáčete u svých nohou a pak na drobné dítě v knězových rukách, jenž se zvědavě dívalo na všechny ty mrtvé vesničany a i překvapivě na muže v černém kabátu. Překvapivě, protože ho všichni duchové až doposud ignorovali, ale ona ne. Zářivě se na něj usmála a dokonce k němu natáhla ruce, jenže k její smůle si ji do rukou vzal někdo úplně jiný, než ke komu se natahovala a tak začala brečet. Muž si řekl, že se mu to pouze zdálo a rozhodl se pro dnešek odejít, ale samozřejmě se do vesnice vrátil zase další den a pak další a další… až si všiml ještě jedné podivnosti, ta maličká stárla.
Po čtyřech letech se proháněla vesnicí a vesele si hrála. A pokaždé na něj čekala a sledovala ho, avšak k němu nikdy nepromluvila. Jen ho pronásledovala napříč vesnicí a pokaždé ho nakonec vyprovodila ven. Měl chuť s ní zkusit mluvit, ale vždy to nakonec zavrhl. Roky tak plynuly dál a dál, až se z malé dívky stala mladá žena, jejíž slámová křídla a dlouhé stejnobarevné vlasy byly nedílnou součástí dávno mrtvé vesnice. Ale muž, ať se snažil, jak se snažil, nikdy nepřišel na tu záhadu jejího zrození. Že by se nebesa nakonec opravdu smilovala nad tou vesnicí nebo to bylo snad dílo ďábla? Každopádně díky její přítomnosti byli duchové živější a do vesnice přišlo i par zbloudilých duší a ne všechny byly normální. Lidé více podobní zvířatům a neznámá podivná stvoření, co nevypadala ani lidsky ani jako nějaké známé zvíře. Každou noc vesnice zářila démonskými plameny a muž, který tam každý den chodil, najednou zjistil, že už se tam nikdy nedostane. Nedokázal se více dostat do vesnice. Žádný člověk. Ať prošel les jak chtěl, tak v něm už po starém rozpadlém kostele nebylo ani památky, nemluvě o drobných domcích či stodole, která vždy osamoceně stála na okraji vísky.
Zatímco lidé si dál žili své krátké životy plné nevědomosti, se na ně z hloubky lesa upíral pohled dvou žlutých očí, jenž viděly skrze ně. A na prokletou vesnici se úplně zapomnělo. Nikdo ji už nikdy nehledal ani se na ni neptal. Jakoby zmizela z povrchu zemského i se všema těma duchama...

(Aneb, co se dá najít při třídění poznámek. Je to sice rádia jednoduchá krátká povídka, ale snad se vám bude líbit. Jen jsem ji trochu opravila, dala ji název a cover, ale jinak je to něco, co jsem našla zakopané mezi ostatními příběhy.
Ani nevím, kde jsem přišla k tomu, abych něco takového napsala. Možná jen další nuda při sledování televize... =D

Vaše Sayu-chan~)