Ztroskotanci civilizace

V.

Cítím příjemnou ospalou náladu, která se bytem rozlehla, hladím Nequi po hladké srsti na krku a rozhlížím se kolem.

S počtem lidí, kteří tu jsou, jsem čekala, že to bude připomínat minimalistické zařízení internátu s ještě komunistickým nábytkem nebo že si zde každý dá kousek něčeho dle svého gusta.

Spletla jsem se. Vnímám, že vlastně celý byt je tak nějak sladěný, jako by snad ani nepatřil čtyřem mladým lidem, ale rodině. Vzápětí se mi zkroutí rty, když si vybavím, jak se k sobě chovají. Oni vlastně tak trochu rodina jsou.

Stěny jsou natřeny bíle, což v podvečerním světle docela zaniká. Z velkého okna sem pronikají oranžové čtverečky slunečních paprsků.

Je zde spousta fotek lesů topících se v mlze, prosluněných luk, travnatých plání a nespoutané přírody, bezpočet zelených obrázků jako vytištěných odněkud z Tumblru, které jsou v rožcích přilepeny izolepou.

Chvilkově si je prohlížím, než můj pohled zachytí Ilyo. Přes půlku úst se zazubí, otočí hlavu směrem k oknu, poté se ze své postele zvedne a několika pružnými pohyby dojde až k mé.

Kolem zápěstí se mi pevně ovinou jeho dlouhé hubené prsty. "Pojď, něco ti ukážu," pobídne mě a táhne směrem k balkonu, otevře jeho prosklené dveře.

Bosými chodidly se dotýkám prohřátých dlaždic a opírám se o zábradlí, zatímco vdechuji vůni večerního pozdně letního vzduchu. Tázavě pohlédnu na Ilya, kterému náhle zmizel úšklebek ze tváře a nahradil ho jemný, pohádkově zasněný výraz.

Na první pohled se výhled zdá být dost mizerný. Nevidím dál než k sousednímu domu či do rušné ulice města, nejsme ani moc vysoko - pouze v prvním patře, takže střecha garáže je asi jen metr pod námi. Mezi tmavými budovami však proniká výrazně, téměř pomerančově oranžové světlo zapadajícího slunce v hrubých pruzích i tenoučkých stužkách, ve kterých se topíme oba dva.

"Líbí se ti tu?" zeptá se po chvíli. Hebce, citlivě.

Cítím, jak mi obličej roztál. "Je to tu krásný..." odpovím částečně duchem mimo.

Celá atmosféra ve mně vyvolává příliš zvláštní náladu. Natáhnu se přes zábradlí, aby světlo pokrylo co nejvíce mé kůže a cítím jeho teplo. Někteří o tomhle skládají hromady básní, píší příběhy, malují obrazy. Snažím se zapamatovat si co nejvíce detailů, které bych poté mohla zapsat, včetně Ilyových pramínků vlasů roztančených slaboučkých vánkem, lesknoucích se oken a projíždějících aut, která se v této zapadlé uličce zdají být neskutečně vzdáleným světem.

~ Nepodstatný dodatek - mám ráda západy slunce. ~

Světlovlásek nic neříká, jen po chvíli mi položí dlaň na rameno. "Podívej," ukáže bradou přesně v okamžiku, kdy slyším zapleskání křídel a všimnu si několika holubů, kteří přilétají a sedají si na okolní balkony, střechy a parapety. Po minutách je následují další a další, kteří chvíli krouží okolo, než se uloží ke spánku.

Překvapeně je pozoruji. "Tolik po hromadě jsem jich snad nikdy neviděla..."

Ilyo se tiše zasměje. "Jsou z centra města. Mají tu klid, tak sem chodí spát. Je to tady každý večer."

Jeho smích je nakažlivý. "Jsou nádherní..." vydechnu.

Dveře za námi slabě zavrzají. "Lunriel má ptáky taky moc ráda," ozve se za námi drobná dívka, která se vzápětí opře o Ilya.

"Lun, pozor na dvojsmysly," houkne zevnitř bytu Sivin hlas následovaný jejím vypísknutím, kdy ji nejspíš Norto praštil.

Předstíraně zoufalým pohledem na své dva spolubydlící pohlédnu a oni mi tento výraz oplatí.

Něco mi říká, že je budu mít ráda.