Hádovo memento

IV.

Do mé říše, v temné sluji,
hříšné duše, vchází tiše,
bez skrupulí.
A ty, mé dítě, sladké dítě,
jsi královna, jenž je zří,
ve své pýše.

***

Noc byla chladná a nepřívětivá. Salome se motala spletí vysokých obytných domů. Sledovala, jak se postupně rozsvěcují všechna světla, jak jejich obyvatelé zatahují závěsy, zavírají okna. Mezi těmi všemi bytostmi byla ona, lapená jako ptáček v kleci, chaoticky poletující sem a tam, neschopná odpočinku. Věděla, že kdyby se, byť jen na vteřinu, zastavila, už nikdy by nezískala odvahu k dalšímu kroku. Vzduch ji do plic šlehal jako mrazivý bič, nohy se jí měnily v rosol a před očima plápolaly zlověstné stínové pochodně, ale Salome šla statečně dál. Do ramene se jí zařezával popruh sportovní tašky, která se jí pohupovala u boku v hektickém rytmu horečnatých kroků. Vzala si jen to nejnutnější. Naivita okořeněná nepochopitelnou touhou po dobrodružství ji okradla i o poslední zbytky racionálního myšlení.

Ve dvacátém prvním století se věci, jako tato, prostě nestávaly. Nikdo, její rodiče, snad ani žádná vyšší mocnost, která si s ní nyní krutě pohrávala a měla velmi zvrácený smysl pro humor, na to neměl právo. Nikdo jí nemohl přikázat, za koho se má provdat. Nikdo, kromě jí samotné. Když se dozvěděla, že si musí vzít Jeffreyho, i to nejsladší sousto jejího oblíbeného jahodového koláče zhořklo a proměnilo se v obludný balvan zloby, ležící jí na jazyku. Otec své rozhodnutí zdůvodnil tím, že Jeffrey je, jakožto syn ministerského předsedy, perfektní partií pro dceru dalších vysoce postavených vládních úředníků a toto opatření je nezbytné pro udržení křehké rovnováhy, která ve vládě panovala. Byla tak ochromená, že jí z očí nevytryskly žádné slzy. V myšlenkách se vracela k pohádkám, kde dobro vyhrávalo nad zlem a princezny vždy končily v náruči hodného prince. Reálný svět však nebyl pohádka. Zlí princové vítězili velmi často.

Pod rouškou tmy prchala před svým osudem. Zloba ji poháněla, strach ji držel zpátky. Stromy se nakláněly jejím směrem, sápaly se po ní, ve snaze udržet ji na místě. Salome hledala svět, který byl ještě temnější, než ten, v němž se právě nacházela. Nemusela pátrat dlouho. V centru Dublinu, v ulici, kam nikdy nezavítala, se nacházel vykřičený dům. Byl to vyhlášený podnik, Salomini spolužáci o něm neustále básnili, ale ani jeden z nich nedisponoval takovým finančním obnosem, aby si mohl dovolit byť jen jednu jedinou návštěvu. Salome se zastavila pod červeným neonovým nápisem. Rudé světlo. Jak příznačné jméno. Nápis poblikával, elektřina tiše praskala a syčela, jako by Salome zrazovala od toho, aby vcházela dovnitř. Zrzavá dívka však byla pevně rozhodnutá. Jaký v tom byl rozdíl? Nechat se zničit Jeffreym, z něhož měla panickou hrůzu, nebo nějakým náhodným mužem, který navíc nutně nemusel být sadistické monstrum?

Položila roztřesenou dlaň na ledově studenou kliku a pomalu ji stiskla. V okamžiku, kdy otevřela dveře, svého činu začala litovat, ale myšlenka na to, že tím získá několik hodin relativní svobody, ji postrkovala dál. Ocitla se v úzké chodbě, zaplavené těžkou vůní květin a orientálního koření. Dívka byla oslepená tmou, která ji obklopovala ze všech stran. Udělala další krok dopředu a místnost náhle zalilo tlumené načervenalé světlo. Peklo. První slovo, které ji napadlo, když pohledem nevěřícně přejela po stěnách a nechala hříšné výjevy, aby se jí zapsaly do paměti. Zdi byly pokryty luxusně vyhlížejícími tapetami, jež byly vzorované černými květy na krvavě rudém pozadí. Mezi nimi se sem tam objevila novodobá freska, na níž byla zachycená lidská těla ve všemožných polohách, obličeje zkřivené němou rozkoší. Salome silou vůle odtrhla oči od obrazů na stěnách a přinutila se pokračovat dál. Na konci chodby se nacházely velké černé dveře. Salome si byla jistá, že vedou přímo do středu dění. Kráčela směrem k srdci nevěstince, který se tvářil jako luxusní podnik, ale praktiky, které zde byly na denním pořádku, byly stejně zvrhlé a živočišné, jako kdyby se odehrávaly v tom nejšpinavějším hnízdě hříchů.