When one day everything changed (CZ Larry)

7.díl

Pomalu jsem otevíral oči, ale zasáhla mě příšerná bolest v hlavě. Trochu jsem vypískl a uslyšel neznámý smích. Porozhlédl jsem se kde to jsem. Ležím v posteli v nějakém pokoji, vůbec netuším, jak jsem se sem dostal. Všiml jsem si muže sedícího na posteli. Prohlídl jsem si ho a zjistil, že je to ten muž z baru.

„Jak ti je?“ zeptal se. Sedl jsem se a chytl se jednou rukou za hlavu.

„Šíleně mě bolí hlava“ stěžoval jsem si, zatímco on se smál.

„Jo a málem bych zapomněl jsem Liam“ řekl a široce se usmál.

„Já jsem Louis“ odpověděl jsem tichým hláskem. Jakýkoliv hlasitější zvuk vyvolal větší bolest v hlavě.

„Vylez z postele, mám pro tebe snídani“ vyskočil z postele a vyšel z pokoje. Protestujíc jsem vylezl z postele. Zjistil jsem, že mám na sebe jen triko a spodky. Vydal jsem se stejným směrem jako Liam. Seděl u stolu v kuchyni a díval se mým směrem. Pomalu jsem přišel k němu a sednul na jednu židli. Položil přede mě bohatou snídani a stále se usmíval.

„Snad ti bude chutnat Louisi“ mrkl na mě. Usmál jsem se a pustil se do snídaně. Byla opravdu dobrá. Dojedl jsem poslední sousto a opřel se o židli.

„Chutnalo?“ zeptal se.

„Ano, děkuju“ odvětil jsem.

„Pamatuješ si včerejšek?“ zeptal se nejistě. Chvilku jsem přemýšlel, než jsem odpověděl.

„Jo pamatuju“ odpověděl jsem a položil si hlavu do rukou.

„Já Liame, omlouvám se, ale nic to pro mě včera neznamenalo“ řekl jsem narovinu. Úsměv mu sklesl, ale vypadal, že to tušil.

„Mě je to jasný Louisi. Já jen, využil příležitosti. Omlouvám se ti za včerejšek, bylo to ode mě hnusné“ zklamaně odvětil.

„Neomlouvej se. Ale já už musím domů“ zvedl jsem se ze židle a hledal kalhoty.

„Kalhoty máš tady“ podal mi je.

„Díky“ natáhnul jsem si je a šel ke dveřím pro boty a bundu.

„Ahoj Liame“ řekl jsem a čekal, až něco řekne.

„Čau“ řekl. Vyšel jsem ze dveří a neuvědomil jsem si že vůbec netuším kde jsem. Ale kašlal jsem na to. Seběhl jsem několik schodů a vyšel ven před budovu. Všiml jsem si, že tam stojí moje auto. Vytáhl jsem z kapsy klíče a nasednul do auta.

Dojel jsem před byt a seděl v autě. Dneska mám celý den volno. Vytáhl jsem mobil z kapsy a zkoukl co je nového na internetu. Ještě pořád psali o Harrym. Byl toho plný internet. Skoro všechno obsahovalo to, že ho zavřeli jen na dva roky a to neprávem. Psali plno důvodů, ale lišili se. Zajímalo by mě, proč ho neuškvaří. Chvilku jsem přemýšlel. A pak jsem se rozhodnul. Nastartoval jsem auto a vyjel pryč z města.

Pohled Harryho

Budilo mě řinčení zvonku. Otevřel jsem oči a hlasitě zařval.

„Nekřič kurva“ okřikl mě můj spoluvězeň.

„Jdi někam“ řekl jsem a vylezl z postele. Strážný řval, že je snídaně. Do cely nám strčili dva tácy s nějakým nechutným jídlem. Čichl jsem si k tomu a rozhodl to nejíst. Odstrčil jsem to na konec cely a zalehl do postele. Prcek na mě čuměl jako na magora.

„Klidně to za mě sežer prcku“ řekl jsem mu. Podíval se na mě, jestli to myslím vážně a pak se do toho pustil. Já nechci nic riskovat.

„Stylesi máte tu návštěvu“ zakřičel za mřížemi jeden ze strážců. Překvapilo mě to. Nikdo mě nemá rád. Vylezl jsem z postele a vyšel za strážcem z cely. Šel jsem před ním a směroval mě k místnosti na návštěvy. Pak ukázal na jeden stůl. Hodně mě to překvapilo, kdo tam seděl.

Pohled Louise

Jsem nervózní. Za chvilku dorazí Harry. Nechápu, proč jsem sem vlastně přijel. Uslyšel jsem, jak si přede mě někdo sedá.

„Co tu děláš?“ zeptal se. Poznal jsem Harryho. Zvednul jsem hlavu a viděl znova ty zelené oči. Tentokrát ale působili klidem.

„Přijel jsem tě navštívit“ řekl jsem nervózně. Usmál se.

„No víš, mnoho lidí po tom co je znásilním mě nenavštěvují“ řekl nechápavě. Ale pořád měl úsměv. Vlastně teď to byl krásný a milý úsměv. Trochu se mi líbí. Ne. Nesmí se mi líbit.

„Jen mě zajímalo proč si dostal pouhé dva roky“ vymáčkl jsem ze sebe.

„Umím skvěle přesvědčovat“ mrkl na mě. Už druhý člověk co na mě dneska mrknul. Trochu jsem zčervenal.

„A jak se máš Louisi? Co přítelkyně?“ vyzvídal mě.

„Mám se špatně a už nemám přítelkyni“ řekl jsem trochu příkře. Spatřil jsem, jak mu v očích zablesklo štěstí. Měl teď širší úsměv.

„To je mi líto Louisi“ stále se usmíval. Musel jsem se nad tím trochu pousmát.

„Stylesi, už máš konec návštěv“ křikl na Harryho jeden z dozorců.

„Tak já jdu Harry, a sbohem“ řekl jsem a pomalu jsem odcházel.

„Tak za dva roky“ křikl. Vyšel jsem ven a vlezl do auta. Do očí se mi hrnuly slzy. Nevím pro brečím. Buď z toho že si mě najde anebo že je tu možnost, že se mi líbí vrah.