Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓

5.

Všude se to hemžilo německými zvláštními jednotkami. Celá budova jich přímo překypovala. Steve s Buckym se s nimi prali a snažili se dostat pryč. „Musíš se odtud dostat!" Zakřičel na mě Steve, než jednoho z nich praštil svým štítem. Neříkej, vážně? Jaký to překvapení. Chtěla jsem mu odpovědět, ale jeden z policie mě chytil za ruku, praštila jsem ho loktem do obličeje. Než se muž mohl vzpamatovat, Buckyho chytil za límec a odhodil na opačnou stranu místnosti. Jeho potemnělé modré oči mě celou skenovaly, děkovně jsem jeho směrem kývla hlavou. „Same, budu potřebovat, abys vyzvedl Lilly a dostal ji pryč. Můžeš to udělat?" Zeptal se Steve Sama přes sluchátko. „Běž na střechu. Sam tě tam vyzvedne. Honem!" Zakřičel na mě, když jsem se neměla k pochybu a silou mě popostrčil ke dveřím. Ještě, než jsem vyběhla z bytu, chytila Steva za ruku. „Dej ne sebe pozor. Dobře?" Usmála jsem se na něj a Steve mi úsměv opětoval a přikývl. „Teď utíkej." Přikývla jsem a rozběhla se po schodech nahoru na střechu. Když jsem vyběhla ven, Sam zrovna přistával. Ušklíbl se a já měla strašnou chuť, mu jednu vlepit. „Budu dělat, že jsem překvapený a, že jsem tě tu nečekal." Protočila jsme oči. „Sklapni a dostaň mě odtud. Prosím." Uchechtl se, ruce a nohy jsem mu pevně objala kolem těla. „Jak si slečna Starková přeje." 

Bože, byl fakt otravný, ale měla jsem ho ráda.

Hned, co se mnou přistál na jedné ze střech, daleko od toho chaosu, vytáhla jsem telefon a vytočila Natashy číslo. Do půl hodiny mě vyzvedla Jetem a obě jsme letěly do Německa, kde se čekalo už jenom na Steva, Sama a Buckyho. Bylo mi jasné, že jsem byla v průšvihu.

„Co si tam vůbec dělala?" Zeptala se mě, když jsme přistály a procházely budovou.

„Nic důležitého." Pokrčila jsem ramenem.

„Jo, jasně. Řekni mi, už si přemýšlela o tom, co řekneš Tonymu, až se dozví, že si celý ty dva roky, co si „údajně měla být na škole" dělala? Řekneš mu pravdu, že si pomáhala Stevovi najít Barnese?"

Zastavila jsem a otočila se k ní. Svraštila jsem obočí a zpražila ji pohledem. „Podívej, chápu to. Máš o mě strach a nechceš, abych udělala hloupost, ale to, co jsem dělala, nebyla hloupost. Pomáhala jsem kamarádovi, dobře? Steve by pro mě udělal to samé. A pokud se nepletu, tak si to byla ty, kdo mu dal tu složku, nebo snad ne?" Koukala na mě s otevřenou pusou a překvapeným výrazem v obličeji. Povzdechla jsem. „Promiň, jen jsem myslela, že to pochopíš. Jsem už dospělá a tohle bylo moje rozhodnutí. Chtěla jsem mu pomoct." Přikývla a ruku mi položila na rameno. „Já vím, jen jsem se chtěla ujistit, že je to, co doopravdy chceš...A pokud tomu tak je, nebudu ti v tom bránit." Natasha byla už samého začátku mojí největší fanynkou a především podporou. Nikdy se nestalo, aby nevěděla, co říci, aby mě nerozrušila nebo neurazila. Vždycky věděla, co bylo správné povědět.

„Tak a teď pojďme, než nás Tony začne hledat." Chytila mě kolem ramen a společně se rozešly ke dveřím výtahu.

Když jsme vyšly ven, Sam a Steve na nás už čekali. Táta stál nedaleko nich a horčně s někým telefonoval. Podle jeho výrazu, jsem tušila, že mě čekalo pořádné peklo. Netvářil se bůh-ví jak nadšeně. „V pohodě?" Zeptal se Steve a ruku mu položil na rameno. Zrak z táty jsem přesunula na jeho tvář a přikývla. „A co vy?" Koutky úst se mu stočily do smutného úsměvu. „Až na to, že se z nás stali zločinci? Jinak v pohodě." Pousmála jsem se a chytila ho za ruku, kterou měl stále na mém rameni. „Aspoň, že víš, že je v pořádku a naživu." Přikývl a usmál se. „Děkuju."

„Ráda jsem pomohla." Úsměv jsem mu opětovala, a nadzvedla ramena, protože proč by mi měl děkovat za něco, co by udělal každý kamarád. Steve mě chytil kolem pasu a políbil na čelo. Byl jako můj starší bratr, kterého jsem nikdy neměla.

„Nerozbijte, co se snažíme spravit." Řekla Nat najednou naštvaným a varovným hlasem a odešla od nás. Povytáhla jsem obočí a sledovala její postavu odcházet. Její chování se najednou změnilo o tři-sta-šedesát stupňů. Táta se na nás podíval a rozešel se naším směrem. Celou dobu své chůze se díval na mě. Jen z jeho očí jsem mohla vidět tu přednášku, co mě bez pochyby čekala. „Díky pane." Ukončil hovor a ruku s telefonem svěsil podél těla.

„Následky?" Zeptal se ho Steve. „Ministr Ross má v úmyslu vás dva trestně stíhat." Ukázal na ně rukou a rozešel se spolu s Nat, která na něho opodál čekala k prosklené kanceláři. „To mi ten štít asi nevrátí, že?" Nemohla jsem si pomoci a musela uchechtnout nad Stevovo vtipem. Táta se okamžitě otočil a zpražil mě pohledem. „Popravdě, je to vládní majetek." Řekla Nat, koutky úst se ji stočily do pobaveného úšklebku. „Křídla taky." Dodala rychle, než otevřela skleněné dveře do kanceláře, která byla umístěna uprostřed místnosti.

„To je zlý." Sam zakroutil hlavou. „Basa je horší." Namítl táta, otáčejíc se na patě svých drahých bot. „A ty." Ukázal na mě výhružným gestem. Najednou jsem se opět cítila jako dítě, které čekalo na to, až dostane vynadáno. „My dva si ještě promluvíme." Přikývla jsem, rty semkla do přímé čáry. „To vězení mi je najednou mnohem milejší." Sam se uchechtl a Steve se na mě varovně podíval, ale koutky mu neposedně zacukaly. Táta se na mě naposledy naštvaně podíval, než se otočil a vešel do kanceláře. Můj úsměv zmizel a nahradily ho obavy. Musela jsem mu říct pravdu.