Podívala jsem se na kalendář visící na bílé zdi ještě jednou, nemýlila jsem se, skutečně bylo 24. prosince, šťedrý den.
Pak jsem věnovala krátký pohled hodinám, čtvrt na deset. Přesně před deseti lety, deseti hodinami a čtyřiceti třemi minutami mě nalezli polomrtvou v kaluži krve. Nikdy jsem nezjistila, čí ta krev vlastně byla, mohla být mámina, mohla patřit mému otci, nebo bratrovi, anebo mohla být má, nevím.
Z toho dne před deseti lety si pamatuju jen útržky, jak jsme spolu zdobili stromek, jak táta smažil kapří řízky, jak úžasně ten rok chutnaly vanilkové rohlíčky, jak jsme začali otevírat dárky a pak už jen krev stříkající na koberec, stromek i cukroví, nůž zabodnutý v mém břiše a já snažící se jej vyndat,... nůž,... krev,... smrt.
Lékaři říkali, že jsem z té hrůzy omdlela, posttraumatický stres, říkali, to proto si prý nemohu na nic vzpomenout. Policisté zase tvrdili, že jsem měla štěstí, když jsem jako jediná přežila. Já měla jiný názor, vidět v šestnácti umřít celou svou rodinu a sama přežít, to mi nepřipadalo jako štěstí.
Šestkrát jsem se pokusila o sebevraždu, neúspěšně.
Opět jsem se podívala na hodiny, čtvrt na deset a pět minut. "Hlavně se uklidni." řekla jsem a můj hlas protnul ticho prázdného domu jako sekera. Zvedla jsem se s vrznutím ze židle a došla k šatní skříni, otevřela jsem ji a vytáhla lahev whiskey a balíček cigaret. Pak jsem si jen sedla, lila do sebe jednu skleničku za druhou a u toho kouřila.
Lahev už byla skoro prázdná, když jsem uslyšela domovní zvonek. Šla jsem otevřít a vážně jsem doufala, že za těmi dveřmi bude stát smrt, a že si mě vezme, že jsem se snad uchlastala k smrti a tohle je konečně konec. K mému znechucení však za dveřmi nestála smrt, ale David, můj milenec. Překvapilo mě, že se objevil, protože náš vztah byl založený výhradně na sexu, žádné city, jen on, já a pořádný pytel kondomů.
"Veselé Vánoce!" pozdravil mě. "Vypadni." řekla jsem tichým, ale výhružným hlasem. Nechtěla jsem se s ním dělit o alkohol poschovávaný různě po bytě a už vůbec jsem nechtěla, aby tu mlel o nějakých posraných Vánocích. "Říkal jsem si, že tě přijdu navštívit, když jsou ty Vánoce." v tu chvíli jsem myslela, že toho zmrda zabiju. "Řekla jsem, abys vypadl!" zařvala jsem na něj, podíval se na mě, vešel a zavřel za sebou dveře. "Jsi opilá lásko." řekl shovívavě a já je těžko odolávala nutkání rozbít mu tu zdvořilou hubu, s láskou bych mu ji rozbila. "Jo, jsem opilá a jestli najdu tu marjánku co jsem si tady někde schovala budu i zhulená, a teď vypadni!" "Chci ti jen dát dárek, když už spolu chodíme." snažil se mě uklidnit "My spolu nechodíme, spíme spolu. Nikdy jsem se nebavila s klukem kvůli čemukoliv jinému než kvůli sexu!" doufala jsem, že po tomhle mém výlevu vypadne a už se nevrátí, nikdy, ale on zůstal. "Vím co se stalo tvojí rodině a jsem tu pro tebe jasný? Spolu to zvládneme." Spolu to zvládneme... tohle už jsem jednou slyšela o Vánocích od mámy:
"Mami, já, já jsem asi těhotná." řekla jsem jí, neptala se s kým, věděla to. Věděla, že mě otec zneužívá a stejně s tím nic nedělala. Nikoho to nezajímalo, nikoho. "Neboj se broučku, spolu to zvládneme, jako rodina." řekla. Kráva. Byla jsem naštvaná, zatraceně naštvaná. A pak se rozbalovaly dárky a já dostala sexy prádlo, od otce. Tak jsem prostě popadla nůž na porcování masa a bodala, řezala a krájela, a na konec jsem si ten nůž vrazila do břicha, abych zabila toho parchanta, kterýho jsem čekala...
"Panebože." řekla jsem. Podlomila se mi kolena, a kdyby mě David nechytil, spadla bych. "Co se děje lásko?" zeptal se vyděšeně. "Já, já je zabila." vysoukala jsem ze sebe. Najednou jsem byla dokonale střízlivá. "Jsi opilá, pojď si lehnout." "Ne! Ty,.. já,... zabila jsem je! Já je zabila! Bože." rozbrečela jsem se slzy mi stékaly po tvářích a s pleskáním dopadaly na podlahu. "No tak, pšš, to bude dobré." uklidňoval mě David a přitáhl si mě do objetí. Přála jsem si, aby odešel, aby mě tu nechal.
Objal mě ještě pevněji a já jsem ucítila něco tvrdého pod jeho košilí, došlo mi, že je to pistole, vždycky se jí rád pyšnil. Nenápadně jsem se v jeho objetí posunula, tak abych na zbraň lépe dosáhla a jedním rychlým pohybem jsem ji vytáhla zpod jeho košile a odjistila ji.
"Pusť to." řekl klidně, věděl, že to neudělám a tušil, co se bude dít dál. Vložila jsem si hlaveň do úst. "Nedělej to." říkaly jeho oči, nevím co říkala jeho ústa, ale jeho oči žadonily, ta dvě modrá jezírka sice věděla, co se stane, ale stále prosila.
Zmáčkla jsem spoušť...
