Secret of the Family vol. 2 [Marvel ff] CZ

Část 6. - Aether

„Jsme tady!" ohlásil Peter, čímž mě vzbudil. Ani nevím jak, ale musela jsem nějak usnout. Zřejmě toho na mě bylo moc a navíc ten jejich gauč je vcelku pohodlný.

„Tak brzo?" zeptala jsem se ospale.

„Když někdo spí tak mu čas utíká o dost rychleji," odpověděl Peter.

„Takže tady někde máme vzít kámen reality?"

„Ne. My ho máme najít a dát do bezpečí. Ty tu zůstaneš," rozkázala Gamora. Zase ta její nadřazenost. Nemám ji ráda asi stejně jako nemám ráda Furyho.

„Víte vůbec jak to vypadá?" Všichni se zamysleli a já jsem poznala, že nemají vůbec tucha o tom co to kámen reality je.

V mém byznysu je psychologie důležitá. Je pak možnost získat víc a zabránit ztrátám.

„No tak asi to bude malý kámen, když to je kámen nekonečna, ne?" prohlásil sice logicky, ale úplně špatně Peter.

„Přesně takhle to nefunguje."

„A jak teda?" zeptal se Rocket.

„Kámen reality je ve formě Aetheru, což znamená, že se mění. Má různé formy. Je uzavřen ve schránce, která mu zabraňuje parazitovat na lidech," vysvětlila jsem jim, jak moc se pletli.

„Takže se ta schránka nesmí rozbít?" zeptal se Peter, ale než jsem stihla odpovědět, ozval se Groot: „Já jsem Groot."

„Ne Groote. Parazitovat znamená přiživovat se na ostatních a ne tancovat," odpověděl Rocket Grootovi bez větších potíží.

„Toho si nevšímej."

„Pokud se rozbije tak vyhledá hostitele a je možné, že jej z vás už nedostaneme."

„Nedostanete?" zeptala se znovu podezřívavě Gamora.

„Špatná formulace věty." Občas je můj slovosled na dovolené nebo na nějakých houbičkách. Škoda, že jsem to nedořekla, ale nebyl čas.

„Dobře jdeš s náma," zavelel Peter, přičemž si ho Gamora meřila pohledem, ale on to ignoroval.

Přistáli jsme a vyšli ven z Milána.

„Nechceš nějakou naši zbraň?" zeptal se mě Rocket a já jsem zavrtěla hlavou.

„Pistole mi stačí."

„Dobrá, ale kdybys chtěla, tak v lodi jich pár je."

„To je v pohodě, ale nějaký malý vylepšení bych mohla udělat, že?" položila jsem řečnickou otázku, pistoli jsem strčila za opasek a vytvořila si iluzi brokovnice.

„Je to to, co si myslím?" zeptal se Rocket.

„Brokovnice."

A ještě na efekt jsem ji natáhla. Všichni jen čuměli a já si to vykračovala vpřed. Mantis zůstala v Milánu a hlídala.

„Kámen by měl mít nějaký obchodník, který si říká Gawo de Jique, půjdeme tam pro obchod a zbraně použijeme jen pokud se něco podělá. Jasný?"

Tedy, plán nic moc. Raději bych tam šla hned se zbraněmi v rukou, ale můžu si je rovnou vytvořit, což nezabere ani setinu sekundy, a střílet. Ostatní však takové štěstí nemají.

„Dobrá tedy. Jdeme," řekla jsem a opravdu jsme vyrazili.

Došli jsme k městu, které bylo oproti Zemi asi o 60 let pozadu.

Peter nás zavedl k jednomu z obchodů, do kterého jsme vešli a následně se začal bavit s obchodníkem: „Dobrý den."

„Dobrý den, co potřebujete?"