Secret of the Family vol. 2 [Marvel ff] CZ

Část 11. - Pád

Achjo. To, jak letíme hyperprostorem vydává strašný zvuk. Nemůžu vůbec spát. Najednou se loď zakomíhala a my vystoupili z hyperprostoru.

„Rockete, co se stalo?" zeptal se Peter. Zvedla jsem se z gauče a vyběhla nahoru.

„Byl to jen prototyp. Máš moc špatné součástky lodi," odpověděl Rocket a Peter se začal zase jako obvykle vztekat: „Cože? Ty rozmontuješ moji loď a ještě si stěžuješ? Právo stěžovat si mám já."

„Petere, klid. Stále tam ještě můžeme doskákat," uklidňovala je Gamora.

„Kde je nejbližší skok?"

„Asi tisíc kilometrů." Celou dobu jsem koukala na Rocketa, a pak jsem se konečně podívala ven předním sklem. Má tam ta planeta být, nebo ne? A proč se řítíme, přímo proti ní?

„Je správně, že se řítíme proti té planetě, co tam je?" zeptala jsem na pitomou otázku, ale nikdo jiný se tím zřejmě nezabýval.

„Co? Jaká planeta sakra?"

„No támhlensta," řekla jsem a ukázala směrem, kam se řítila naše loď.

„Já nic nevidím," poznamenal Drax.

„Nemáš nějaké halucinace?" zeptal se Peter, já neodpovídala. Jak to, že to nevidí?!

„Běž se raději vyspat."

„Dyť tam je před náma planeta a pokud se jí nevyhnete tak do ní narazíme!" už jsem opravdu křičela.

„Cos sakra měla?! Nic tam není!" křičel Rocket. Takže záchrana našich životů zbude na mě. Rychle jsem se něčeho chytila a snažila se dostat do počítače.

Jsou tu jiné počítače, ale stále se do nich lze dostat. Zvedla jsem ruku a hýbla s ní doprava, dala počítači rozkaz, ať lehce zahne doprava a opradu to fungovalo.

„Co se to děje?" zeptal se vystrašeně Peter.

„Co to sakra děláš s naší lodí!?" zakřičela Gamora.

„S mojí lodí," dovolil si ji opravit Peter.

„Vyhýbám se tý planetě, abychom do ní nenarazili," řekla jsem poněkud klidně, ale Peter pohotově vzal za "joystick" a snažil se loď vrátit do původního kurzu. Sakra, proč ten počítač nejde úplně oddělit od manuální kontroly? Snažila jsem se co nejvíc zahnout doprava, ale Peter na to odpovídal stejnou silou "joystickem".

„Petere!" zakřičela Gamora, když se podívala na dotykovou obrazovku, „ona má pravdu! Pusť to!" Upřímně, děkuji ji za podporu, ale už bylo pozdě a my narazili do prvních stromů a pak na zem.

Většina z nás při dopadu omdlela a já se i přes použití telekineze pěkně praštila do hlavy. Opravdu jsme dopadli na nějakou cizí planetu a já neměla bludy.

Měla jsem chuť poznamenat něco na styl: „Já jsem to říkala," nebo „Vidíte," ale nakonec jsem jen mlčela, protože všichni, ale úplně všichni omdleli. Teď mě uchvátila panika. Co budu dělat? Jak se odsud dostanu? Co když lidi, na této planetě jsou nepřátelé. Bylo mi z všech těch představ špatně od žaludku.

Rychle jsem si lehla ke Gamoře a snažila se jí vzbudit. Třepala jsem s ní a křičela na ni: „Gamoro! Notak! Probuď se!"

„Já jsem Groot," ozvalo se zezadu.

„Groote! Ty jsi neomdlel!" jásala jsem a doběhla jsem dozadu, kde jsem vzala Groota do dlaně a pak si ho dala na rameno.

„Malinko bych to tu prozkoumala," řekla jsem, když mě opustil jakýkoliv strach. Vzala jsem si mobil. Proč taky ne, že? Pistoli a Peterův taser. Sice s ním neumím, ale nemůže to být tak těžký ho ovládat. Zavřela jsem Miláno a vydali jsme se na průzkum.