Secret of the Family vol. 2 [Marvel ff] CZ

Část 12. - Vězení

„Kiaro? Kiaro!" probudil mě ze spánku něčí hlas. Nějak jsem ho nevnímala a přetočila jsem se ze zad na bok.

„Ještě pět minut," zaskuhrala jsem, ale jakmile mnou zatřásly nelidské ruce, tak mi došlo, že nejsem doma v pohodlí své postele, ale jsem někde na druhé straně vesmíru, kde jsem ztroskotala na nějaké pitomé planetě s ještě pitomějšími lidmi. Při tom nehezkém zjištění jsem sebou cukla a rychle se posadila.

„Kiaro seš v pořádku?" zeptal se mě Peter.

„Jo," řekla jsem a malinko si promnula oči. Pořád mi ještě trochu třeštila hlava.

„Kde vlastně jsme?"

„Zřejmě nějaké ubytování pro nezvané hosty," začal Peter obcházet pravdu, že jsme v nějaké cele, vězení, nebo něčem takovém.

„Takže jsme ve vězení. Super. Už zase." Nemohla jsem si odpustit komentář na moje předchozí zkušenosti s celami... zvlášť skleněnými. Brr. Až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Jestli v nějakém vězení skončím ještě jednou tak to tam rozmlátím. A to klidně holýma rukama.

Zvedla jsem se a porozhlédla se. Naštěstí nebylo skleněné, ale ty stěny na sobě měly zvláštní znaky. Vypadalo to jako spoje a obvody na základních deskách. Tak je to úplně jiný svět. Bůh ví, co tu mají za kulturu. Malinko mi to připomíná Matrix tou zelenou barvou spojů. Byla to skvělá kultovní triologie. Hrozně mě pak naštvalo, že neudělali sequel. Stěny byly neutrální bílé barvy a někde byly černé, lépe řečeno tmavé části. Nebyla to černá, spíše opravdu hodně tmavě hnědá. Ale musím jim uznat, že to tu bylo pěkně čisté.

„Měli bychom se odsud zdekovat," poznamenal Rocket. Sice bychom měli utéct, ale celá tahle planeta nebyla vidět. Musí mít tisíckrát lepší technologii, než my a navíc nás je sedm, jich klidně tisíce.

„Počkala bych. Může se to ještě vyřešit v klidu," poznamenala jsem a Gamora souhlasila, „souhlasím. Proč používat sílu, když můžeme zkusit použít rozum."

„Já jsem myslel, že ty jsi spíš ten typ, který si nenechá nic líbit a všechno bude podle něj." Opravdu Petere? Opravdu? Idiot.

„To se pleteš. Stále."

„Pokud to nepůjde diplomaticky, tak to půjde silou," řekla jsem a malinko jsem se pousmála. Ale je to pravda. Když se ti něco nelíbí, změň to.

Náš rozhovor narušilo otevření dveří. Musím uznat, mají to tu udělané fakt dobře. To otvírání dveří do strany se mi líbí a obecně tyhle barvy a všechno okolo taky. Jenom tu vadí ten fakt, že jsme ve vězení.

„Pojďte za mou," poznamenala nějaká žena, která vešla. Všichni jsme ji následovali a ona se o nás ani nezajímala. Neotočila se, aby se ujistila, že jdeme za ní. Sice musela slyšet kroky, ale přišlo mi to zvláštní. Všechno tady mi přišlo zvláštní. Něco mi to tu připomínalo, ale nevím co.

„Naše veličenstvo vás vyslechne a následovně rozhodne, co s vámi bude," oznámila nám ta žena po nějaké chvíli chůze. Cítím se jak v nějakém království, či císařství. Veličenstvo. Fuj. Nikdo. Nikdo mi nebude rozkazovat. Já rozhoduju o svém životě, ne nějaké veličenstvo, velitel nebo vláda.

Teprve teď, když jsme šli v tichu, tak jsem se trochu víc zaměřila na tu ženu. Muselo jí být okolo třiceti a měla blonďaté vlasy. Musím uznat, oblečení bylo ještě divnější, než její chování, ale co v této galaxii není normální? Můžu si vzít klidně ponožky v sandálech a vypadalo by to strašně. Jeden můj bývalý kontakt v New Yorku takhle oblečený chodil. Bylo to strašně nevkusné. Myslím, že to byl Polák? Ne. Možná Slovák, nebo Čech?