Secret of the Family vol. 2 [Marvel ff] CZ

Část 14. - Výslechové metody

- Peter -

Zajímalo by mě, co po Kiaře chtějí. Ta ženská určitě musela mít spory s Asgarďany, ale Kiara vyrostla na Terře, takže všechno tohle šlo mimo ní.

„Prostě odletíme," spustil Rocket, když jsme se vrátili do Milána. To je strašnej zmetek. Nemůžeme odletět bez ní. No, můžeme, ale to ona nám pomohla najít Aether a má na tom největší účast.

„To bys ji tu jen tak nechal?"

„Jo." Tohle mu říkám furt. Proto nemá žádný kamarády a přátele obzvlášť.

„Hodně nám pomohla při hledání kamene nekonečna," řekla Gamora, protože má zřejmě stejný názor jako já.

„A mohla by pomoct ještě mnohem víc," jenže to ji tu nesmíme nechat.

„A proč? Stejně nevíme, jestli je kámen pořád na tý planetě." Třeba tam je. Musíme doufat.

„Nic lepšího nemáme, musíme se toho držet," poznamenala Gamora.

„Ale když se tam pro Kiaru vrátíme nemusíme se vrátit my do Milána a na Xandar." Konečně dobrý bod, který je potřeba vyřešit.

„Půjdu jen já a Gamora, v případě největšího ohrožení odletíte bez nás." To je dobrý plán. Stejně by bez nás neodletěli. Rocket si místo potvrzení plánu založil ruce a odešel. Budu to brát jako souhlas.

Vstal jsem i s Gamorou a ona ještě došla za Grootem a řekla mu něco povzbudivého: „Neboj, vrátíme se. Postarej se o Rocketa."

„Já jsem Groot." Je hrozně roztomilý. Doufám, že je Kiara v pořádku a pokud ne, tak... No prostě ji odsud vysvobodíme.

- Kiara -

Zase mě odvlekli do nějakého vězení. Bránila bych se, kdybych mohla. Jenže když jsem se pokusila něco udělat, nic jim to neudělalo. Jsou zřejmě nějak imunní, či co, nebo tu mají nějaký přístroj, který neutralizuje magii. Jednoduše jsem byla v hajzlu. Pokud mě Strážci nezachrání, o čemž pochybuji, tak to nedopadne dobře.

Snažila jsem se jim vycuknout, ale ti strážní mě ne a ne pustit. Zastavili se a po levé straně se otevřely dveře. Zase nějaká cela. Všechny tyhle stereotypní vězení mě unavují. Hodili mě dovnitř na podlahu a bylo to pěkně tvrdé přistání. Ani jsem se nemohla zvednout. Převalila jsem se na záda a snažila se vstřebat bolest.

Všechno to tu vypadalo stejně. Nic nového, jiného, prostě strohé stěny s obrazci z Matrixu a tmavými částmi. Alespoň ty to tu ozvláštňují, ale přesto je to pořád lepší než strohost S.H.I.E.L.D.u. Ještě chvíli jsem tam ležela a čuměla do stropu.

Pak jsem si sama pro sebe poznamenala: „Au," a zvedla se. Rozhlédla jsem se po místnosti, jen abych zjistila, že tu jsem sama a tak jsem se posadila na mramorovou lavičku, která tu byla. Chvíli jsem si prohlížela vzor na zdi a pak jsem si prostě lehla na tu lavičku a přemýšlela nad hroznými pitomostmi.

Najednou sem vtrhlo to Její Veličenstvo a zase začala mluvit jako zmije z minulého milénia: „Povstaň Asgarde." Pozorovala jsem přitom každý její pohyb, ale nijak mě nezajímalo, co po mně chtěla, tak jsem zůstala ležet v tom svém ležérním lehu a koukla se před sebe. Prostě abych jí dala najevo, že mi je ukradená a že se o ni nezajímám.

„Budiž, bude po tvém," poznamenala, přičemž jsem periférně viděla, jak kývla na dva strážné, kteří přišli s ní. Nestihla jsem nic moc udělat, protože ti strážní mě strhli z lavičky na zem. Ležela jsem na břiše a jeden ze strážných mě počastoval kopancem do břicha. Zrovna tam, kde jsem měla už skoro zacelenou kůži. Dvakrát. A mám dojem, že se ta kůže znovu roztrhla, protože to bolelo mnohem víc, než bolí obyčejný kopanec do břicha a i ten bolí dost.