Broken Heart

Apologize

Abby

Proberu se, je mi chladno. Kolem je jen tma, a já pololežím připoutaná k nějákému kusu dřeva, nebo co to je. Nemám toho moc na sobě.
Cítím i rány, způsobené bičíkem, rukou i řezné rány. Ten psychopat se na mě celkem vyřádil.
A to nemluvím a o bolesti v zadní časti těla.

Cítím jak mi tečou slzy. Od svých osmnáctin jsem se cítila dospělá, a už jsem se nerada tulila k tátovi. Jak bych ho teď měla nejraději u sebe, zabořila bych hlavu do jeho hrudě a nechala bych si vískat vlasy.
Nevím kde jsem, ani jak dlouho tu jsem.
A proč tu jsem?
Své věznitelé jsem neviděla.
Většinu času, když není tma mám masku přes oči.

Slyším jak se otevřou dveře. Někdo ke mě jde. Zas spustím slzy, a začnu se třást. Slyším cvaknutí, jako by si mě někdo fotil. Následně přejde ke mě a ujistí se, že má pouta drží.

,,Pošlem tvému tátovi pozdrav, co myslíš.
Teď tu buď hodná děvko, a večer tě odměním. Kecám, odměním sám sebe. Tvá pusinka se má na co těšit."

Řekne ten zvrácený člověk.

Načež je slyšet jak se vzdaluje.
Po pár minutách je slyšet i zvuk hlavních dveří. Zřejmě odešli.
Teď je má šance.
Díky tátovo tréninku, se umím dostat z pout.

Skousnu si ret, abych nevydala ani hlásku, pro případ, že tu je víc osob. A zmáčknu ruku tak abych si zlomila malíček a palec. Na druhý pokus se mi to podaří.
Bolí to jako čert.
Ale nic proti tomu co mi dělali do teď.
Teď už to jde snáz, pouta z jedné ruky jsou dole, a já strhavám masku z očí. Pořád je tu tma.
Po všech čtyřech se snažím najít zdroj světla.
Po pěti minutách nahmatám baterku.
Po jejím zapnutí, mě zapálí oči, ale za chvíli si zvyknu.

Porozhlédnu se po sklepě. Najdu tu kufr se starýma věcma. Prohrabu to a vytáhnu staré tepláky a nějáké triko. Rychle to na sebe oblíknu.

Pak se poohlížím zda tu nenajdu aspoň svou kabelku. Bouhžel, museli si jí nechat jinde.

Vydám se ke schodišti. Potichonku našlapuji, narazím na dveře, zmáčknu kliku a ta povolí.
No jasně, nepočítaj, že bych se dostala z pout. Zhluboka se nadýchnu a seberu všechnu svou sílu a energii na útěk.
Otevřu dveře, a ve vteřině jsem u hlavních dveří, které jdou lehce otevřít.
Pak už utíkám ani se neohlížím.
Musím běžet tak pět minut. Bojím se, jestli zastvím můžou mě chytit a já už se živá ven nedostanu.

Stiles

Probudí mě divný pocit na hrudi.
Je to zvláštní, jako by se někomu něco stalo, nebo mělo stát. Ohlédnu se na druhou půlku postele. Derek se ze spánku usmívá.
Takže on je v pořádku. Ale ten pocit z hrudi nemizí. Kouknu se na hodiny a zijstím, že je skoro čas oběda.
Trochu jsme si s Derekem přispali.
Vylezu z postele a jdu do kuchyně, zapnu kávovar, a popadnu mobil.
Musím se ujistit, že jsou všichni v pořádku.

První se dovolám tátovi. Ten mě ujistí, že je vše v pořadku.
Pak zkouším Abby.
Ta mi to nebere.
Maličko začnu panikařit, pocit na hrudi se zvětší. Je to jako tušení.
Už už vytáčím číslo na Adama, když vejde Derek za mnou do kuchyně.

,,Dobré ráno miláčku. Promiň vím, že jsme si slíbily dnes žádná práce. Ale volal mi Mark, prý je to důležité. Uvidíme se odpoledne ano?
Jěště si zvoláme," vychrlí a už ho není.

Znova vytočím číslo Abby. Snažim se uklidnit. Přece jen je to doktorka. Třeba je na sále.
Zkusím zajít k ní domu a pak do nemocnice. Musím se ujistit, že je v pořadku.