Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓

7.

Když jsem přistála v hangáru, doma nikdo nebyl. Ve všech podlažích byly díry a raději jsem nechtěla vědět, jak a proč k tomu došlo. Mohla jsem si to jenom domyslet. Wanda tu nebyla, ani Vision. Clint pro ni musel přijít, a když je Vision nenechal dobrovolně odejít, Wanda použila svoje čáry máry a chudáka Visiona poslala silným a tvrdým betonovým základem každého podlaží celé základy. Nechtěla jsem zbytečně zdržovat, proto šla jenom do laborky, kde si vzala náramek a vstoupila do svého staršího obleku. Dva roky byli přece jen dva roky. Místo toho, aby si při každé návštěvě upgradovala oblek, radši jsem ten možná čas trávila s ostatními anebo se snažila najít a posbírat veškeré možné nové informace pro Steva. Nebyl čas se zabírat minulostí a chybami, které jsem při tom pátrání napáchala.

Cesta zpět do Německa nebyla dlouhá, ale za to jsem byla celá nervózní a žaludek se mi svíjel v křečích. Opravdu jsem byla připravená bojovat proti Tonymu, vlastnímu otci a postavit se na stranu druhého týmu? Odkdy jsme byli rozdělení na dvě skupiny a museli si vybírat? Proč nás to muselo rozdělit a rozhádat? Proč? Jediné, co jsem chtěla, byla spravedlnost a aby moje rodina byla znovu pospolu a šťastná, jako tomu kdysi bývávalo. Proč jenom museli přijít s tou smlouvou?

„Pozor!" Zakřičel Sam, když zaslechl zvuk připomínající tátovo oblek. Mohla jsem je všechny zdálky vidět, jak se postavili do pozoru a čekali na možný útok. Nebylo tak těžké je najít, jen stačilo sledovat to malé modré a k prasknutí narvané auto, kterým se dva super-vojáci a Sam rozhodli jet. Chudák brouk, to auto mělo podvozek skoro až na zemi.

„Nejsem táta. Nemusíte se bát." Ujistila jsem je, když jsme se před nimi objevila a pomalu přistála. Steve se narovnal a rozešel se k mému obleku, který se od Tonyho značně lišil. Ten můj nebyl tak vyspělý a barevně se srovnáním s tátovým, byl úplně jiný. Zatím co táta dal na červenou se zlatou a prvky stříbrné, já volila modrou a stříbrnou. V jednoduchosti byla krása. Zmáčkla jsem tlačítko na zápěstí, zbroj se otevřela, a když všichni uviděli mou maličkost, oddychli si a usmáli se na mě. Vystoupila jsem a zastavila se před Stevovo vysokou a mohutnou postavu. „Slyšela jsem, že by se vám hodila pomoc." Steve se zasmál, a bez dalšího prodlužování vtáhl do objetí. Pousmála jsem se, ruce mu ovinula kolem pasu a hlavu zabořila do hrudi. Políbil mě do vlasů, jak tomu tak bylo vždy. Ať se to tátovi líbilo sebe míň, Steve pro mě byl, jako straší bratr.

„Už nás takhle neděs." Vynadal mi Sam. Uchechtla jsem se, se Stevem se od sebe odtáhli a zrak z jeho tváře přesunula na tu Samovu. Pokrčila jsem rameny a nevině se na toho muže tmavší pleti podívala. „Ups, hádám, že asi čekáš, že se omluvím," naklonila jsem hlavu a kousla se do jazyka, „ale to se nestane. Promiň, Bird-mane." Sam se zasmál, ruce si založil na hrudi a zakroutil hlavou.

„Tvůj táta nebude nadšenej až tě s náma uvidí, prcku." Připomenul mi Clint. V očích mě zaštípaly slzy, odkašlala jsem si a párkrát zamrkala, abych tu mlhu rozmrkala. Obávám se, že v poslední době nebyl nadšený z ničeho, co jsem udělala. Zrak upřený na zem podzemního parkoviště zvedla k jeho postavě. Nepatrně jsem přikývla a zhluboka se nadechla. „Ostatně, jako vždycky." Podotkla jsem a Steve mi položil ruku na rameno, v gestu podpory. Pousmála jsem se a odkašlala si. „A navíc jsem nechtěla sedět doma na zadku."

Clint se zasmál, odstoupil od dodávky a poplácal mě po druhém rameni. „Tak to si s Wandou můžete připít." Jakmile zmínil její jméno, obě jsme se na sebe podívaly a se rty zvednutými do nepatrného úsměvu a sympatií v očích si vyměnily pohledy. Obě dvě jsme odmítaly být zavřené a mít domácí vězení. „Ráda tě zase vidím, Hoode." Usmála jsem se, rukou ho chytila za paži, než se ke mně sklonil a dal mi pusu do vlasů. „Já tebe taky, prcku." Bože, jak jsem nesnášela, když si ze mě všichni utahovali, především Clint, nejen z mého věku, ale především výšky. Kolikrát jsem jim měla připomínat, že moje výška byla naprosto normální pro parametry každé ženy? Patřila jsem do střední kategorie. A pokud si nevšimli, tak sám Tony nebyl nijak vysoký, aspoň jsem to mohla házet na jeho geny a dispozice, které mi předal. Jen při myšlence na tátu mi píchlo v hrudi. Cítila jsme se strašně, že jsem podrazila a neuposlechla – což nebylo poprvé - vlastního otce. Ale co jiného jsem měla dělat, když moje srdce vyhrálo nad rozumem? Srdce byl sice jenom sval, ten největší v celém lidském těle a i když můj rozum stál na straně táty, upřednostnila jsem srdce. Znovu. Ale jestli to bylo to nejchytřejší, co jsem kdy mohla udělat, to už byla otázka jiná. Věděla jsem, že tenhle spor nás dva, náš už dost tak křehký vztah, úplně zničí. Dala jsem přednost kamarádovi, před vlastním otcem. Jak by mi to mohl někdy odpustit? Protože kdybych byla v jeho kůži, nikdy bych sobě neodpustila. Nikdy.