Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓

8.

Když jsem otevřela oči, oslepilo mě ostré světlo. Všechno mi přišlo jako ve zpomaleném záběru a všechny zvuky se zdály být tlumené, jako kdybych byla pod vodou. Párkrát jsem zamrkala, abych si zvykla na to oslepující světlo a dezorientovaně se kolem sebe rozhlédla. Všude byly bílé zdi a po mé levici něco pípali.

„Je vzhůru!" Zakřičel ženský hlas a než jsem se mohla otočit, stála nade mnou Natasha a držela mě za ruku. Zvedla jsem hlavu k její tváři a zmateně se jí zadívala do smaragdově zelených očí, které se na nemocničním světle třpytily, a které byly plné obav a smutku.

„Ahoj." Usmála se, její stisk na mé ruce zesílil. Přikývla jsem a na sucho polkla. V ústech jsem měla, jak na samotné saharské poušti. „K-kde jsou ostatní? Co se stalo?" Zeptala jsem se, hlas chraplavý od únavy a nepoužívání. „Rogers s Barnesem se nakonec dostali na Sibiř. Tony zjistil, kam letěli a letěl za nimi. Taky zjistil, že to ve Vídni nebyl Barnes, ale ten doktor. A taky to s ním málem seklo, a nejen s ním, ale s námi všemi, když jsme tě sledovali s Rhodeym padat k zemi. Co tě to sakra napadlo?" Sykla jsem a zakryla si uši, když mě napomenula zvýšeným hlasem. Hlavu jsem měla jako jeden střep. „Promiň...Jen jsem o tebe měla strach- stále mám strach."

„Já vím." Usmála jsem se a druhou ruku položila na tu její, kterou měla propletenou s tou mou. „A co Rhodey? Prosím řekni mi, že je v pořádku?" Zeptala jsem se a s nadějí v očích se ji zadívala do tváře. „Tony řekl, že měl rozdrcených několik obratlů a jeho mícha byla extrémně poraněná a, že je dost pravděpodobné, že bude doživotně ochrnutý." Srdce se mi v hrudním koši na moment zastavilo. Tušila jsem, že se stane něco hrozného, ale tohle jsem nečekala.

„Pane bože." Vydechla jsem, rukou si zakryla pusu a cítila, jak mi v očích začaly pálit slzy. „A na sebe se nezeptáš?" Povytáhla obočí a očima sjela celou mou maličkost, která ležela na nemocničním lůžku. Upřímně, Rhodey na tom byl rozhodně hůř než já. Na mně v té chvíli nezáleželo. „Podle toho, co vidím, tak mám zlomenou ruku a nohu."

„To sice jo, taky máš zlomená žebra a utrpěla pořádný otřes mozku. Byla si mimo docela dlouho, abych byla upřímná."

Cože? A jak přesně dlouho?

„Co?" Svraštila jsem obočí, Nat povzdechla. Proč jsem jen měla pocit, že mi neřekla úplně všechno? Ten pohled jsem znala až moc dobře. „Co si mi neřekla?" Zeptala jsem se a vážně se na svou rudovlasou kamarádku podívala. „Nevěděla jsem, v jakém budeš stavu, tak jsem tě nechtěla rozrušit."

Slabá výmluva.

„Nat!" Naléhala jsem.

„Clint a ostatní byli zavřeni do Raftu, do podvodního vězení."

„Ale tam patří jenom ty největší padouši a kriminálnicí!" Vyhrkla jsem, a než jsem se mohla posadit, její ruka na mém rameni mě zarazila. „Ano, já vím a ty se musíš uklidnit."

„Neuklidním se, dokud mi neřekneš všechno." Namítla jsem tvrdohlavě a Natasha se pousmála. „Jak už jsem řekla, Tony Stevovi nakonec letěl na pomoc, ale nedopadlo to dobře." Co myslela tím "nedopadlo zrovna dobře"? Co se stalo?

„Zemo našel starý záznam z jedné Barnesvovo mise." Ale ne, pomyslela jsem si. Pootevřela jsem pusu a tázavě zvedla hlavu. Natasha nepatrně kývla hlavou. „Zjistil pravdu o svých rodičích, Lilly. Ví, že je zabil Barnes." Zhluboka jsem se nadechla a s ubrečenýma očima se podívala před sebe na bílou stěnu. 

„Ale Bucky to neudělal. Nemohl za to." Zašeptala jsem a kousla se do rtu.

„To samé se mu snažil říct i Steve, ale nezajímalo ho to. Chtěl ho zabít." Vytřeštila jsem oči a zrak ze zdi přesunula na její tvář, doufajíc, že se nikomu nic nestalo. „A taky se mu to skoro povedlo, ale Steve mu v tom naštěstí v čas zabránil."

„Kde jsou teď? Kde je Steve s Buckym?" Rty semkla do přímé úsečky a zatřásla hlavou. „Nevím, kde jsou. Ale určitě jsou v pohodě. Steve se musel vrátit, protože ostatní z vězení zmizeli. Což znamená, že musí být s ním anebo jsou někde venku a schovávají se." Přikývla jsem. „A kdy já budu moct jít domů?"

„Tony se o to zrovna stará." Usmála se na mě a než jsem mohla cokoliv říct, táta se objevil ve dveřích. Chtěla jsem na něho křičet za to všechno, co se stalo a hlavně taky za to, že chtěl zabít Buckyho, který za své činy po dlouhá léta nemohl, a taky se chtěla omluvit, ale nenašla jsem sílu. Jediné na co jsem se zmohla, bylo přiškrcené: „Tati!"

Povzdechl, rychlým krokem se ke mně rozešel a vtáhl do drtivého objetí. „Moc se za všechno omlouvám." Zavzlykala jsem, zatímco mě vískal ve vlasech. „Šhhh...v pořádku. Nemusíš se za nic omlouvat. Hlavně, že jsi naživu a v pohodě." Usmála jsem se a hlavu mu položila na rameno. Když jsem se chtěla podívat na Natashu, byla pryč.

„Všechno bude zase v pohodě. Slibuju. Zařídil jsem, aby tě pustili domů. Hned, co se budeš cítit líp, pojedeme domů. Dobře?" Zeptal se mě, když se ode mě odtáhl a pohladil po vlhké tváři od slz. Přikývla jsem a s ubrečenýma očima se mu zadívala do těch jeho. „A nemůžeme jet hned?" Překvapeně povytáhl obočí, než se mu koutky úst zvedly do nepatrného úšklebu a přikývl. „Cokoliv si moje holčička přeje." Úsměv jsem mu opětovala a s jeho pomocí se zvedla z lůžka.

Cesta domů netrvala dlouho a než jsem se nadála, seděla jsem na pohovce v obývací místnosti a prázdně se dívala před sebe do jiné zdi. Tato mi byla alespoň milejší a mnohem přátelštější než ta nemocničně bílá. Na obrazovce běžel nějaký film, ale nevnímala jsem ho, moje mysl byla někde jinde. Jediné, co jsem vnímala, bylo to ticho a klid. Bylo to tam najednou tak prázdné a bez života. Nemohla jsem slyšet Samovo hlasitý a nakažlivý smích. Clintovo vtipné poznámky. Wandy tichý a jemný hlas anebo Stevovo oblíbené "pozor na jazyk". Jak moc mi to chybělo. Bez nich to tu bylo tak tiché a prázdné. Bez nich to mi to nepřišel jako domov.

Povzdechla jsem, rukávem od županu si utřela promáčené lícní kosti a za pomocí berlí se zvedla z pohovky. „Slečno Lilly, pan Stark si nepřeje, abyste sama někam chodila." Řekla Friday, zastavila jsem se v pohybu a protočila oči. „Jdu si jen pro pití."

„Friday, copak jsem ti snad neříkal, že na ní máš dát pozor anebo mě zavolat, když bude něco dělat?!" Táta vešel do obývací místnosti a mířil si to k mé maličkosti opírající se o berle.

„Omluvám se, pane."

„Bože, není mi 5!" Vykřikla jsem, Tony mi sebral berle a posadil zpět na měkké polstrování pohovky. „Možná, že ne, ale pro mě si pořád dítě. Ať se ti to líbí nebo ne." Tony Stark v ochranitelském a pečovatelském módu, aktivováno. Měla jsem ho ráda, ale někdy to přeháněl. Pro Krista pána, bylo mi přes dvacet, pro pití bych si dokázala dojít sama. Vzdala jsem to, zapřela se o opěrku a ruce si založila na prsou. Semkla jsem rty a koutkem oka ho sledovala poletovat po kuchyni. Dobře, přiznávám, možná, že nebylo až tak strašné, se nechat druhými opečovávat.