Znáte ten pocit, když vás vlastní máma nesnáší? Já bohužel jo.
Užijte si část.
STEPHANIE
Je půlnoc a já ležím v posteli. Nemohu usnout, protože můj mozek myslí na různé kraviny. Jakoby najednou dostal příkaz, že začne myslet na všechno možné, jen né na spánek. Házím sebou v posteli sem a tam a nemohu najít tu správnou polohu. Sakra to je tak těžké usnout?
Ve sluchátkách mi hrajou uklidňující písně, při kterých normálně dokážu usnout. Ale teď? Ani za boha. Další píseň končí a hned po ní naskakuje River flows in you.
(pusťte si jí, pro efekt →)
Když si to tak vezmu, jsem tady sama. Nemám nejlepší kamarádku, která by u mě přespávala a řešily by jsme naprosto nesmyslné témata. Nemám dokonce ani normální kamarády. Bavím se občas s někým ve třídě, kteří na mě promluví, jen když něco potřebujou. Všude jinde jsem pro ně otřesná, blbá, ošklivá, kráva. Strašně špatně se to snáší, ale nic jiného mi nezbývá. Znáte ten pocit, když si chcete něco udělat, skoncovat s tímhle vším, ale nedokážete to? Nedokážete si ublížit, tak jako já.
Lidé jsou k vám příšerní, odsuzují vás, vysmívají se vám. Vysmívají se vám pro váš vzhled. Jenže vy nemůžete za to jak se narodíte. Ať máte velký noc, nebo jste při těle. Ať máte velké prsa po mámě, nebo malý penis po otci. Ať jste třeba černí či bílý, pořád jste člověk. Člověk, který má city a cítí se stejně, jako všichni ostatní.
Možná zrovna vy si tímhle procházíte, lidé si na vás ukazují, posmívají se vám, nadávají vám, pomlouvají vás. Ale když něco potřebujou, hrajou si na nejlepší kamarády. Často vás zaňují jen proto, aby vás viděli trpět a na dně. Chtějí se vám posmívat, za vaše neštěstí.
Já sama si tímhle procházím a jsem nesmírně ráda, že v pondělí do té školy jdu naposledy. Nedokázala bych to už asi vydržet. Snášet otravné kecy a pomluvy na mojí osobnost. Co jsem komu udělala? Sama nevím, neví co jse udělala všem těm lidem, kteří nemají ani trošku slitování. Sesypou se na vás jak supy a uráží tak dlouho, dokud se nezlomíte. Pak dosáhnou pocitu, že mají všechno, co chtěli. Poté následuje další nevinný člověk, který si bude říkat to samé, co já.
Vybrala jsem si ten nejhorší možný způsob, jak mít nejlepšího kamaráda. Na dálku. Vůbec to není dobré a oba 2 víme, že jednou to skončí. Jednou si už přestaneme psát, nebudeme řešit naše nesmysli, nebudeme si volat na skype. Budou z nás 2 cizí lidé, kteří se nebudou znát. Nikdy to nemůže být plnohodnotné nejlepší kamarádství, protože se nevidíme. Oba máme kolem sebe rozdílné lidi a také rozdílné životy. Já si doma válím šunky, zatím co on pilné trénuje v tělocvičně. Já sedím za notebookem zatím co on běhá, aby se udržel v kondici. Každý jsme naproto jiní.
Věděli jsme, do čeho jdeme a i přesto se to stalo. Spadli jsme do toho a nevíme, jak z toho ven. Zatímco mým rodičům je jedno co kdy a kde dělám, jeho mamka je na něj přísná a chce, aby byl slušně vychován. Já si žiju v neskutečném luxusu, zatím co on v normálním městském bytě.
Je tohle normální? Slzy se po mé tváři přímo lejou a já nedokážu přestat. Deku si přitahuju až k bradě a se zaslzeným pohledem hipnotizuju dveře. Jakobych čekala, že se otevřou a Jay tam bude stát. Pevně mě obejme a řekne, jak všechno bude v pořádku. O tomhle můžu jen snít.
Někdy si přeju mít křídla a být volná jako pták. Odletět daleko odtud a začít nový život. Začít úplně od začátku a nemuset bát se vyslovit svůj názor. Být opět sebevědomá a nebát se lidí, nesplývat s davem jen protože se bojím jejich reakce a toho, jak mě zase potopí.
Po nekonečném přemýšlení se mi podařilo usnout a já mám konečně klid od vlastních myšlenek.
***
Ráno se probouzím celkem nerada. Je neděle, což znamená, že zítra pondělí. Ach, jak já ten den nesnáším. Vylézám z postele a mám namířeno do koupelny. Pro sprchu mám velice těžký úkol, musí mě dostatečně probudit.
Po půl hodině strávené v koupelně mám konečně zamířeno na snídani. Nemám vůbec ponětí, kolik je hodin, natož kde jsou rodiče. Scházím schody do obýváku a následně se vydávám do kuchyně. Nemám ráda tenhle dům, je moc velký a já jsem spíš pro malé útulné domy, někde na okraji města. Nikdy jsem nebyla na nějak velký luxus. Přijde mi to jen jako zbytečnost.
Sedím na lince a pojídám rohlík s marmeládou, který jsem si namazala. Vůbec nemám ponětí co budu dneska dělat, můj život je jedna velká nuda, ze které nevím jak ven.
°část je velice osobní..snad se vám líbila.
