When one day everything changed (CZ Larry)

9.díl

Pohled Harryho

Rozhlídl jsem se po malé místnůstce. Snažil jsem se najít nějaký východ, nebo něco takového. Najednou jsem zahlídl malou škvírku ve zdi, kterou prosakovalo světlo. Přiběhl jsem k ní a pořádně si jí prohlídl. Zeď okolo ní bude určitě dobře zničitelná. Zkontroloval jsem si, zda není na chodbě nějaký dozorce. Naštěstí tam žádný nebyl. Vrátil jsem se ke zdi a párkrát do ní kopnul. Škvírka se zvětšovala. Kopal jsem a kopal. Ze škvírky už to byla škvíra. Mám štěstí, že jsem hubený. Jen tak tak jsem se do ní vešel. Vylezl jsem ven a ocitl se za věznicí. Ale rychle jsem zastavil. Útes. Zapomněl jsem na moře. K spadnutí mě dělil malý kousek země. Pomalu jsem šel při zdi, až jsem se dostal do lesa. Rychle jsem začal utíkat pryč. Co nejdál od věznice. Avšak jsem zapomněl, že mě lidé poznají. Mám na sobě oranžový vězeňský oblek. Sundal jsem si ho a běžel pouze v boxerkách. Utíkal jsem kolem pláže a všiml si páru plavajícího v moři. Na pláži měly oblečení. Potichu jsem k němu došel a vzal to mužské. Naštěstí mi to padlo. Byly to džínové kraťasy, červené tričko, klobouk a sluneční brýle. Znova jsem se rozběhl.

Dorazil jsem do města. Musím vypadat nenápadně, jinak mě poznají. Procházeli okolo mě policajti. Trochu si mě prohlídli, ale šli dál. Oddechl jsem si. Došel jsem k budce a zavolal na jedno číslo.

„Ano?“ ozval se Louis.

„Ahoj Louisi“ odpověděl jsem. Chvilku trvalo, než odpověděl.

„Kdo jseš?“ byla slyšet jeho nejistota v hlase.

„Harry Styles“ řekl jsem. Určitě má strach.

„Co-co chceš?“ vykoktal ze sebe.

„Brzo se uvidíme a jestli o tomhle hovoru někomu řekneš namístě tě zabiju“ řekl jsem trochu příkře.

„Jak myslíš brzo?“ byl vyděšený.

„To uvidíš“ odpověděl jsem drze.

„Prosím ne“ uslyšel jsem, jak brečí.

„Pozdě“ zavěsil jsem. Má hold smůlu. Znova jsem šel dál. Pamatuji si kde má byt.

Pohled Louise

Zvedl jsem se ze země. Musím odsud vypadnout. Přešel jsem do pokoje a do kufru házel všechno možný. Zavřel jsem ho a oblíkl jsem se. Nazul jsem si boty a otevřel dveře. Šokovaně jsem otevřel pusu. Za dveřmi stojí Harry.

„Chyběl jsem ti?“ řekl drze. Nezmohl jsem se slova. Nešlo to. Jen jsem stál a těžce dýchal.

„Copak? Nemůžeš mluvit?“ usmíval se. Spustila se mi slza. On zareagoval a rukou mi tu slzu utřel. Ale spustilo se mi víc slz. Bojím se.

„Nebreč, ještě ti nic nedělám“ hladil mě po tváři. Cítil jsem n tváři teplo jeho rukou. Mlčky jsme se na sebe dívali. Pak mě ale začal líbat. Strkal mě dovnitř, až jsem narazil do zdi. Líbal mě víc a víc. Ani netuším proč, ale spolupracoval jsem. Ucítil jsem, že se usmíval. Pak ale přestal a přesunul se ke krku. Dravě mě tam líbal. Vydal jsem ze sebe malý vzdech. Najednou přestal a svůj pohled zavadil o kufr u dveří. Pak se podíval zpět na mě tázavým pohledem. Vypadal naštvaně.

„Ty jsi mi chtěl prchnout prcku?“ řekl uraženě.

„Jo“ řekl jsem potichu a nechal slzy volně téct.

„Nemůžu tomu uvěřit. Já kvůli tobě uteču z vězení a ty bys mi prchnul?“ zněl hrozně naštvaně. Vyděsilo mě to.

„Omlouvám se to jsme netušil“ vypáčil jsem ze sebe.

„Drž hubu kurva“ zařval. Sjel jsem podél zdi dolů a sledoval ho přes vodopád slz.

„Určitě bys teď nejradši zavolal poldy co?“ křičel. Z jeho očí šel strach. Přišel ke mně a chytnul mě za boky. Hodil se mnou na zem. Vykřiknul jsem a brečel jsem dál. Stáhnul mi kalhoty. Pak jsem jen cítil tu bolest. Ležel jsem bezvládně v kaluži slz, která stále přibývala. Cítil jsem silné přírazy. Už jsem se smířil s tím, že umřu. Naplnila mě tekutina a bolest skončila. Slyšel jsem jeho brek. Otočil jsem se na něj. Klečel na zemi a brečel.

„Louisi, prosím pojeď někam daleko odsud, se mnou“ koukal na mě ubrečenýma očima. Nevěděl jsem co říct.