Krev na mých rukou

Prolog

,,Jste si jistá, že se jedná o diskrétní zakázku?"

,,Bez obav, já vím, co dělám," usmála jsem se na muže sedícímu naproti mě. Celých dvacet minut, co tu seděl se nervózně rozhlížel kolem sebe a žmoulal si cíp dlouhého kabátu. Jestli se chtěl chovat nenápadně, moc úsilí do toho tedy nevložil.

,,Můžete se, prosím, přestat chovat takhle okatě? Kážete tu o diskrétnosti, ale vaše řeč těla říká: 'Doufám, že je tu neplacený záchod, protože mléčný koktejl, co sem měl k obědu, mi dává zabrat a já mám u sebe jen dva centy.'"

Muž se sice nezasmál, ale opřel se do židle a ruce si složil do klína. ,,Na někoho, kdo se denně pohybuje na hraně zákona jste neskutečně klidná." opáčil podezíravě.

Naklonila jsem se, abych odklepla do popelníku uprostřed stolu, ale také aby mi lépe viděl do tváře. ,,Pokládáte za dobrý tah, vyhrožovat mi? Na někoho, kdo za mnou zašel v tak delikátní situaci s prosbou o pomoc, nyní moc moudrosti nevykazujete." Dlouze jsem potáhla z cigarety, přičemž jsem z muže nespouštěla pohled a při výdechu jsem se loktem opřela o stůl. Pan Srábotka se rozkašlal a začal si horlivě mávat rukou před obličejem. ,,Nemyslíte?" dodala jsem nevinně.

,,Tak poslouchejte-"

,,Ne, vy mě poslouchejte." Odložila jsem cigaretu do popelníku. ,,S těmi informacemi, co jste mi o sobě řekl, bych vám mohla klidně pěkně zavařit."

Špatně skrývaný úsměv. ,,Tak to zkuste."

,,Pane Jenkinsi, pokud si myslíte, že jsem natolik hloupá, že si zavážu oči a postavím se dobrovolně před hlavěň, pletete se. Vím, že jste se mi představil pod falešným jménem, což bylo chytře vymyšlené, ale špatně provedené." Pan Jenkins zbledl jako stěna. Ač mám blonďaté vlasy, nejsem taková nanynka, jak vypadám. I když to, že mě lidé podceňují, mi jen víc přihrává do karet. A nikdo neumí blufovat lépe, než já. ,,Vaše žena odjela mimo město - za matkou, nepletu-li se? A váš syn studuje na univerzitě humanitní vědy. Ve středu jsme spolu zašli na kávu, velmi chytrý mladík. Byla by ho škoda."

,,Tak dost!" Pan Jenkins zbledl jako stěna. Měl co dělat, aby mu pára netryskala ušima.

Znovu jsem potáhla z cigarety. ,,Vypijte si kávu, pane Jenkinsi."

Pan Joseph Jenkins, aneb J.J., jak jsem ho v duchu pojmenovala, měl stále pulzující auru papiňáku, ale třesoucí se rukou zvedl z rozetky šálek a s těžkým polknutím se napil - to vše, aniž by ze mě spustil frustrovaný pohled. Absolutně nevěděl, co si se mnou počít. Jeho křehká sebedůvěra praskla, když jsem na něj vybalila, co na něj vím. Řekla bych, že takhle nějak se tváří někdo, komu protihráč v pokeru vyjmenuje všechny karty, které drží v rukou. Nebo učitel, kterému zkoušený žák řekne, že holokaust je druh tvrdého porna.

,,Uděláme to takhle." Naposledy jsem vydechla a típla cigaretu do popelníku. ,,Vy mi podáte všechny potřebné informace, o které si požádám, zaplatíte odpovídající částku a já udělám to, za co mi ty peníze náleží. Čili něco, čím si sám nechcete ušpinit ruce. Stejně byste na to byl moc velký srab. Nemám pravdu?"

,,Vy jedna..."

Vyzývavě jsem povytáhla obočí. ,,Ano?"

,,Ano." Rezignace. Lepší, než orgasmus. Pro tohle žiju! ,,Věřím, že číslo mého účtu znáte. Nebo si jej dokážete opatřit." Než jsem odešla, otřela jsem své rty o jeho ucho. ,,Nezapomeňte, že to vy mě tak zoufale potřebujete, Josephe."

Naposledy se na mě podíval pohledem, kterým mi propaloval díru do lebky. Nebýt to takový prďola, měla bych k němu i respekt. ,,Jste mrcha."

,,To už vím." A s těmi slovy jsem odkráčela.