Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓

10.

Probudila jsem se celá zpocená a zadýchaná. Když jsem se dostatečně uklidnila, zvedla se z postele a pomalu se rozešla do koupelny. Zastavila jsem se před zrcadlem a opřela se o umyvadlo. Pustila jsem vodu a opláchla si obličej a podívala se na svůj odraz a povzdechla. Vlasy jsem měla rozcuchané, rozházené na všechny možné strany a některé jsem měla přilepené na čele. Zakroutila jsem hlavou, zadržela slzy, svlékla si šortky a tričko a vlezla si do sprchy. Potřebovala jsem se ze sebe smýt ten pot a ty negativní myšlenky. Potřebovala jsem pořádnou dávku studené psrchy. Nikomu jsem o svých snech neřekla. Nechtěla jsem, aby věděli, že mám noční můry z toho, co se mi stalo. Nechtěla jsem, aby se kvůli tomu zbytečně trápily. Sami toho měli dost a tátu jsem s tím už vůbec nechtěla zatěžovat, natož trápit. Konečně byl zase šťastný a to bylo to jediné, na čem záleželo.

Když jsem vylezla ze sprchy, obmotala si kolem sebe ručník a rozešla se do pokoje, kde jsem se oblékla do černých legín, vytahaného trička od táty a vlasy si zamotala do neupraveného drdolu. Dnes jsem měla mít den volna. Žádný trénink, žádná mise; prostě klid. Usmála jsem se, když jsem vešla do kuchyně a pozdravila Steva s Buckym a Samem, kteří seděli u stolu a poklidně snídali. Naši tři mušketýři. Steve si četl noviny a Sam s Buckym se hádali. Jaká to novinka. Všichni tři se na mě podívali a úsměv mi opětovali. Jediný Bucky se na mě díval jinak. Jeho pohled mě propaloval a nutil nechat hlavu sklopenou. Nedokázala jsem se mu podívat do tváře. Jako kdyby to věděl. Cukla jsem sebou a doufala, že si toho nevšiml.

„Jsem slyšel, že máš dneska volno, hm?" Zeptal se mě Sam s hravým tónem v hlase. S protočením očí jsem se podívala jeho směrem, ale koutky úst mi neposedně škubaly. „No jo no. Co říct, každý hrdina si občas zaslouží den volna." Pokrčila jsem rameny, zatímco se uchechtl a s varováním v očích na mě ukázal lžící, kterou jedl svoje lupínky s mlékem. „Svatá pravda." Řekl nakonec a já se musela zasmát. Ať už by se vám Sam Wilson snažil namluvit cokoliv, byl to ta největší královna dramatu na světě. I přesto všechno, co se mi za posledních pár let stalo, jsem se stále cítila dost dobře na to, abych se mohla smát. Samozřejmě byly dny, kdy jsem si cítila opravdu špatně, přímo pod psa. Jako kdyby na mě padla tíha celého světa a já nevěděla, co dělat. Nebo stačilo, abych měla zase noční můru a bum- špatná nálada byla hned zpátky. Milovala jsem každičký okamžik, kdy jsem se tak necítila a vážila si ho. Pravdou bylo, že jsem se nikdy necítila jako hrdina. Necítila, necítím a taky nikdy nebudu. Nebyl také důvod, nic jsem nedokázala a ničeho nedosáhla, abych si to označení zasloužila.

„Slyšel jsem, co se stalo na poslední misi." Řekl Steve, když odložil noviny na desku ostrůvku a starostlivě se na mě podíval. Jenom jeden pohled a už zase jsem se najednou cítila, tak malince; tak bezmocně. Zrak z hrnku, který jsem držela, zvedla k jeho obličeji a doufala, že to nebude rozebírat do detailů. „Věřím, že si udělala všechno, co si mohla a co bylo v tvých silách, Lilly." Věděla jsem, že to myslel dobře – ostatně jako vždycky - ale stále to bylo dost čerstvé. Přikývla jsem, rty zvedla do falešného úsměvu a napila se. Ten příjemný pocit pálení mi putoval celým tělem. Bylo mi jedno, že ta horká tekutina mi spálila krk a ústa. V tu chvíli mi bylo jedno úplně všechno. Koutkem oka jsem si všimla, jak Bucky svého blonďatého kamaráda probodl pohledem. Steve nechápavě nadzvedl rameno a pokrčil ramenem. V duchu jsem se usmála a poděkovala mu. Bucky byl jediný, kdo znal veškeré detaily mise a nebylo jen proto, že tam byl se mnou, ale taky proto, že byl jediný, ke komu jsem se šla vybrečet. Věřila jsem mu a on věřil mně. Od té doby, co se vrátili, se toho hodně stalo a utekl nějaký ten čas. Už to bylo půl roku a s Buckym jsme se překvapivě stali nerozlučnými kamarády. Pro některé členy to bylo šokující – ehm, pro tátu – a pro některé vůbec. Usmála jsem se a hodila jeho směrem výraz vděčnosti. Zase jsem mohla cítit, jak mi srdce v hrudi poskočilo, a v břiše poletovali motýlci. Odkašlala jsem si, zatřásla hlavou a svraštila obočí. Ne, nesmíš, napomenula jsem se a narovnala se. Všichni tři muži se na mě překvapeně podívali s povytaženým obočím a otazníky v očích. Steve byl první, kdo se zvedl ze židle a rozešel ke mně.

„Jsi v pořádku?" Zeptal se a s obavami v očích se mi zadíval do tváře. To byla docela záludná otázka. Byla jsem v pořádku? Cítila jsem se v pořádku?

Natahoval ke mně ruku, a než jsem si to mohla uvědomit, ucukla jsem od jeho doteku. Steve nebyl jediný, kterého moje reakce překvapila, a zaskočeně se na mě podíval. Tvářil se překvapeně, ale jeho výraz se rychle změnil ve smutný a dotčený. Píchlo mě u srdce. Nechtěla jsem mu ublížit.

„J-já...Promiň." Vydechla jsem, hrnek položila na linku a rychlým krokem se rozešla zpět ke svému pokoji. Dnes se mi to rozhodně nepovedlo.

Po chvíli se ozvalo zaklepání. Zavřela jsem oči a kousla se do tváře. „Doll, Lilly, jsi tam?" Zeptal se Bucky něžným hlasem přes dveře. Povzdechla jsem a plácla sebou na postel. „Ano." Zvolala jsem nejistým hlasem a dveře do pokoje se otevřely. Koutkem oka jsem uviděla jeho opodál stojící mohutnou postavu. Znovu jsem povzdechla, do ruky si vzala polštář a položila si ho na obličej. Uchechtl se a posadil se na postel vedle mě. „Nechceš mi vysvětlit, co se tam stalo?" Oční víčka semkla k sobě a ruce položila podél těla.

Ani ne, Bucky.

„Nic se nestalo." Namítla jsem, jeho hluboký smích se znovu odrážel od stěn a já opět pocítila ty pitomé motýlky v břiše. Dost. Přestaň! „Dobře víš, že mi můžeš říct všechno, Doll." Bože, jak moc jsem si přála, aby přestal s těmi hloupě roztomilými přezdívkami. „Ten problém je, že ti bohužel nemůžu říct všechno." Vydechla jsem, sundala si polštář z obličeje a zadívala se mu do jeho pohledné tváře. Zamračil se a vypadal zmateně. „Co myslíš tím, že mi nemůžeš říct všechno?" Povytáhl obočí a nechápavě se na mě podíval. Třeba, jako to, že jsem do tebe až po uši zamilovaná. Povzdechla jsem a z čela si odtáhla spadané pramínky vlasů. „Víš," začala jsem, snažíc se najít slova, „jsou věci, které si prostě holka s klukem neříkají."

Stejně tak jako jsou věci mezi nebem a zemí.

„Fajn...A jaký například?"

Pootevřela jsem pusu a vykulila oči. Na to, že ještě do nedávna nevěděl, jak poslat zprávu, si najednou byl až moc jistý. Až moc sebevědomý; ale kruci, ta jistota mu sekla.

„Víš co? Řeknu ti to." Stejně by se to jednou – tak či onak - dozvěděl. Rty zvedl do úšklebku a s nadzvednutým obočím se na mě podíval, čekajíc na to, co jsem mu byla připravena povědět.

Jen, jak to říct?

„Ehm...jde o někoho, koho mám ráda." Tebe, tebe mám ráda. Řekla jsem opatrně a nervózně si hrála s prsty. Vypadal zklamaně, ale svůj smutný výraz rychle zakryl křečovitým úsměvem. „Oh, to je dobře! A řekla si mu to?" Zatřásla jsem hlavou. „Ne. Nejsem si jistá, jestli to cítí stejně a navíc se vážně nechci ztrapnit a nechci být zklamaná, tak že..." odmlčela jsem se, Bucky chápavě přikývl a zrak přesunul na můj noční stolek. Chvíli mezi námi panovalo ticho, než se rychle vzhlédl, chytil mě za ruce a chtěl mi něco říct, ale Steve se Samem nás vyrušili. Bucky mi pustil ruce, odtáhl se a rychle se postavil. Rukou si nervózně vjel do vlasů a pousmál se. Stejně nejistý úsměv jsem mu opětovala a sledovala jeho vysokou a napnutou postavu odcházet z mého pokoje. Jakmile se za ním zavřely dveře, padla jsem na matraci, zavřela oči a vydechla: „Ale ten někdo jsi ty."