Na ostrově Sicílie žije moje teta Michelle. Každý rok k ní jezdíváme na prázdniny.
Sama to tady miluji. Vždycky jsem snila o tom, že bych na tomto ,,konci světa" kde se nic nehrotí zůstala. Miluji, jak mi mořský vánek čechrá vlasy. Miluji slaný vzduch a jeho vůni. Miluji jemný písek, který je rozpálený od Slunce.
Všechno se tu zdálo idylické. Až to té doby, kdy jela naše teta na noc ke kamarádce a my s bratrem Frantou museli zůstat doma.......
,,Anežko? Any ! Vstávej! "někdo na mě hučí, zatímco mi třepe ramenem. Dneska v noci je opravdu vedro, které očividně ani klimatizace nezvládá. Ale nechtějí se mi otvírat oči. ,,Anežko! Ze země je láva!" Líně od sebe odlepím oční víčka a nade mnou spatřím mladšího brášku Františka. Někde v dálce houká siréna. ,,Proč jsi tak rudý Franto?" zeptám se ho. ,,Anežko. Teta se ještě nevrátila. A dole je moc pálivé vody." ,,A jak by se tam asi ocitla?" zeptám s větší se špetkou sarkasmu. ,,Anežko. Té vody tam pořád přibývá. Já chci jít za mámou!" řekl Franta se slzami v očích.
,,Co to říkáš Franto? Půjdeme se podívat na tu vodu jo? Neboj, to bude dobré." Něco ve mě ale přestávalo věřit tomu ,že je to jen iluze. Prsty jsem nahmatala vypínač a snažila se rozsvítít. V pokoji zůstávala tma. Asi se jen pokazila žárovka. Mozek se mi z neznámého důvodu začal přehřívat. Všude byl cítit zápach spáleniny......Nestresuj!
Potmě jsem si tedy nahmatala papuče, zahrabala jsem rukou do šuplíku a vytáhla čelovku ze skauta. Místnost naplnilo mihotavé světlo téměř vybité baterie. Dotkla jsem se kliky u dveří a sykla jsem bolestí. Byla žhavá jako rozpálené uhlíky. A zpod dveří vycházel pásek prudkého světla.
Utrhla jsem si tedy kousek trička a pomalu otevřela dveře. Dostala jsem se na chodbu. Za chvíli se mi zjevil děsivý výhled do obyváku, který je posazený pod schody.
Byl plný vroucí lávy. A láva stoupala nebezpečnou rychlostí-výš a výš. ,,Může za to Etna? „ zeptal se mě František.,, Já.....já nevím. Běž zatím do pokoje. Hned!
Moje kroky se natáhly a neuvěřitelně zrychlily. Utíkala jsem zpátky. Srdce mi bušilo a ze samého stresu jsem zakopla o rohožku. Zatímco jsem se zvedala a z nosu mi kapala rudá krev, oporu jsem hledala u dveří. S jeknutím jsem odskočila od rozpálené kliky, které jsem se zase dotkla. Jsem fakt nemehlo!
Zachovat chladnou hlavu. Jednat rychle. Tyhle slova by mi měla létat hlavou. Místo toho jsem ale přemýšlela úplně o něčem jiném. Může za to Etna? A kolik lidí toto přežije? Budu mezi nimi i já? Franta?
Zatřásla jsem hlavou, abych z ní vyhnala alespoň část těch nepříjemných otázek.
Do ruky chytám batoh. Hážu do něj sladkosti, co mám pod postelí, vodu a z mého batohu se tak stává neúplné evakuační zavazadlo. Zapínám přezky, aby z cenného nákladu nic nevypadlo.
,,Franto?"
,, No?"ozval se hlas,tlumený zdí. ,,Dej si hned boty a bundu .Musíme z tadyma rychle vypadnout!" ,,Ale proč?" dolehl Frantův hlas z vedlejšího pokoje.
Když jsem stočila pohled k zemi, láva už se dotýkala nohou mé postele. Zatočila se mi hlava. Při myšlence na Františka jem ale rychlostí blesku jsem vstala a začala balancovat.
,,Já ti to potom řeknu. Ale teď mi musíš slíbit, že mě budeš věřit, uděláš přesně to co ti řeknu, budeš opatrný a nebudeš se bát. Všechno bude v pořádku jo? Teď zůstaň na posteli a otevři si okno." U mě v pokoji totiž je jen takové malé. ,,Jasně ségra."
Kousek od postele mám stůl. Přikrčila jsem tedy nohy. Nadechla se. A použila jsem veškerou sílu na to, abych se odrazila a letěla k desce stolu.
I přesto, že moje nohy dosáhly cíle, stále jsem neměla vyhráno.
Kousek od stolu jsou dveře a za nimi menší skříňka. Opět jsem se tedy odrazila. Nabrala jsem rychlost a znovu vzlétla . Chytla jsem se kliky. Dveře se otočily. A já s ladností takovou-jako jen jde, když je země láva, přistála na menší skříňce s čepicemi. ,,Teď už by to mohlo jít hladce," pomyslela jsem si. Když v tom jsem uslyšela křupnutí. Skříňka praskla.
Celé moje tělo se najednou naklonilo dopředu a hlava se mi zamotala při pohledu na rudou tekutinu.
Moje smrt měla být bolestivá. Pád byl nevyhnutelný. V mých posledních chvílích života jsem si alespoň vzpomněla na Frantu a na to, jak jsem mu mohla pomoci, kdybych zrychlila ,kdybych se probudila dřív, kdybych byla lepší sestra.
Poslední nádech. Let.
A pak......někdo mě pěvně chytil za ruku.
Ve zlomku vteřiny jsem skočila na pohovku .,,Jak jsi to dokázal?" zeptala jsem se Franty s úžasem. ,,Teď není čas"řekl Franta, chytl se kliky dveří, přehoupl se a s mrštností, podobné opici bez ocasu, se překulil na postel. Následovala jsem cestu, kterou si zvolil a za chvíli jsem byla na jeho posteli.
Za chvíli jsem kolem Franty obvázala pevnou smyčku z lana, jehož kousek jsem si strčila do pusy,aby mi při mém kaskadérském kousku nevypadl.
Moje nohy ovládnul třes, hned jakmile se dotkly parapety. Rukama jsem pevně sevřela kraje okapu.. ,,Teď nebo nikdy," řekla jsem a pomalu jsem začala přitahovat bradu k rukám. Bolest. Vedro. Napětí. Jenom moje vysílené ruky se stále nemohly přimět k pohybu. A pak jsem si vzpomněla na Frantu a naplnilo mě něco jiného. Síla tak velká, že jsem si myslela, že v tu chvíli už můžu dokázat cokoliv na světě.. Lehce jsem se vyhoupla na střechu a nohama jsem se zapřela o její příliš hladký povrch.
,,Můžeš Franto?" ,,Pohni! "ozvalo se zařvání z pokoje. A tak jsem chytla konec lana a začala ho trhavými pohyby smotávat na svoji stranu. První na mě vykoukly černé vlasy, pak oči a nakonec celý Franta, který vypadal, jako by to , co právě zažívá byla ta vůbec nejzábavnější věc v jeho životě.
Rychle jsem ho objala pažemi. ,,Ty si ale šikula, "řekla jsem se širokým úsměvem.
Byla to těžká noc. Láva se ze sopky konečně přestala valit a ztuhla. Ale každá noc má konec. Dožili jsme se úsvitu. Za chvíli na mě padla únava, ale taky obrovská úleva. Jakmile jsme nastoupili do helikoptéry a policisté se mě ptali, jak jsme to přežili , hrdě jsem pronesla :,, Stačilo jít za svým cílem."
