Nighean

I.

Nemůžu dýchat. Znovu ne. Už ne. Prosím. Máchám kolem sebe rukama. Hrdlo mě pálí. Tak strašně moc to bolí. Nejsem schopná rozeznat, kde je nahoře, kde dole. Nemůžu se nadechnout. Pátrám kolem sebe, snažím se najít nějaký záchytný bod, ale všude je jen voda. Dostala se mi i do krku. Snažím se nadechnout. Místo kyslíku se mi do plic dostane voda. Potřebuji pomoc. Do očí se mi derou slzy, které se okamžitě smísí s okolní vodou. Plíce mě pálí nedostatkem kyslíku. Bolí to, tak moc to bolí. Okolní voda nade mnou pomalu vyhrává. Už nemám sílu dál bojovat.

Z ničeho nic jsem vytažena na břeh. Neposlouchají mě svaly, nemůžu udržet hlavu, tvář se mi zaboří do písku. Někdo mě otočil na bok. Stále lapám po dechu. Rozkašlu se a díky tomu se mi dostane trocha vody z plic. Konečně se mi podaří trhaně nadechnout. S vypětím všech sil se posadím a odhrnu si mokré vlasy, obalené pískem, z tváře. Zahledím se na hladinu vody, ve které jsem se ještě před chvíli topila. Svého zachránce nehledám, vím, že by to bylo zbytečné. Jediné, co dokazuje, že tu někdo byl, jsou otisky koňských kopyt v mokrém písku. Původně nehybná hladina vody se po chvíli začne probouzet. Malé vlnky jsou varováním. Znamením, že bych neměla déle otálet. Že je čas k útěku. Pokud to tedy nechci znovu vidět. A já nechci. To obří stvoření s rádoby lidským tělem, s bílýma očima bez zorniček a děsivou, vrásčitou kůží. Když se nad vodou začne vlnit vzduch, na nic nečekám a vystartuju do lesa. Vběhnu mezi stromy a snažím se setřást tu obludu. Za sebou zaslechnu její hrůzostrašný řev. Krev mi ztuhne v žilách, ale v běhu neustávám. Narážím do stromů, když marně měním směr, kterým běžím. Že je to zbytečné, mi dochází, když dobíhám k místu, kde se jehličnany střídají s listnatými stromy. Přede mnou se ukáže rozlehlý palouk. Při pohledu na něj se mi podlomí kolena. Vší silou zavřu oči a dlaně si přitisknu na uši. Nechci znovu vidět ty doutnající domky, nechci slyšet ty vyděšené výkřiky. V krku se mi vytvořil knedlík. Panická hrůza mě má plně ve svých spárech, když mi na rameni přistane obrovská, modrošedá dlaň.

Vystřelila jsem do sedu s rukou přitisknutou k hrdlu. Cítila jsem svůj tep, jako by mi odtud mělo vyskočit srdce. Byl to jen sen. Jen sen. Tak živý. Dlaní jsem si protřela obličej, vstala z postele a šouravým krokem se vydala do koupelny. Svlékla jsem se z propoceného pyžama, třesoucíma se rukama jsem nastavila vodu a stoupla si do proudu. Nechala jsem se obklopit uvolňující, horkou vodou a párou, která naplnila celou malou místnůstku. Pod nápory tepla jsem se trošku uklidnila a už jsem se tolik netřásla. Jaký to paradox, že mi po snu, kde se topím, nejvíc pomáhá proud teplé vody. Když jsem se přestala klepat úplně, odhodlala jsem se opustit tohle království klidu. Oblékla jsem si své oblíbené šedé tričko, tepláky stejné barvy a vydala se do kuchyně.

„Dobré ráno," pozdravila jsem ženu kralující v kuchyni.

„Ahoj, Aislin," žena nechala své práce a došla mě obejmout. Objetí jsem jí oplatila a tvář si zabořila do jejích vlasů barvy slámy.

„Jak ses vyspala?" zeptala se, když jsem objetí ukončila. V jejích modrých očích byla jasně rozeznatelná starost. Jen jsem se na ni slabě pousmála a ona pochopila.

„Zase? Aislin, nechceš si o tom promluvit?"

Než jsem jí odpověděla, vydala jsem se k jídelnímu stolu u stěny, posadila se a znovu se pousmála.

„Asi ne, stejně by to bylo k ničemu. Navíc, už ten sen znáš."

Normálně, totiž vždy, když jsem nad snem začala víc přemýšlet, nebo o něm někomu řekla, už se nevrátil. Tentokrát je to ale jiné.

„Jak myslíš," přešla ke mně Pam, „ale kdyby sis to rozmyslela, jsem tu pro tebe," řekla a zastrčila mi zbloudilý pramínek mých temně hnědých vlasů za ucho. Můj úsměv byl tentokrát skutečný.