Když mě hlídá démon

Byl to anděl

Zakývala jsem hlavou ,,Nejsem idiot. Vím, že to není zcela obyčejný člověk. Buď má seriózní duševní poruchu, nebo je v tom něco víc. Proč si vůbec říká komorník, to bylo in tak v-" náhle se zatmělo. Oba jsme se podívali nad sebe. Nezatáhlo se normálně černými mraky jako při bouři. Tohle bylo něco většího.

Zpoza černých oblaků vyházely tenké paprsky světla, které kroužili okolo nás dvou jako supi. Záře byla tak intenzivní, že nahoru jsme se již dívat nemohli, jelikož bychom snad i oslepli. Doufala jsem v to, že to je jen hra světla. Naneštěstí to nebyla jen hra světla, jelikož se před námi snesl z nebe muž celý v bílém. Dokonce i jeho vlasy byly bílé.

,,Nathane, štípni mě, tohle nemůže být realita," řekla jsem mu vyděšeně.

,,Co já bych tě měl štípat?! To já jsem ještě pořád ožralej a pravděpodobně ležím někde venku na lavičce s flaškou vodky v ruce!"

Oba jsme začali couvat od toho podivného bílého zářícího muže. Nathan si vytáhl z kapsy něco, co připomínalo pravěký pěstní klín a ozbrojil se jím.

,,Proč si proboha nosíš po kapsách šutry?" zeptala jsem se ho.

,,Přesně pro tyto situace!" řekl sebevědomě.

,,Jak často se před tebou zjevují lidi, kteří spadli z nebe?!"

,,Moji milí smrtelníci. Nemusíte se mě bát. Přišel jsem si s vámi jen pohovořit ohledně jistého... Muže," usmál se a blížil se k nám.

Nathan se napřáhl jeho kamenem. Podivný bílý muž to zaznamenal, pozvedl jeho pravou ruku a  v mžiku oka se kámen válel tak dvacet metrů od něj a Nathan si málem nadělal do kalhot.

,,Zbraně nejsou nutné."

Přiblížil se ještě více a přitáhl si nás oba k sobě. Byli jsme zmateni. Po chvíli se nám zamotala hlava, zatmělo před očima a zdálo se, že padáme v nicotě.

,,Otevřete oči," ozvalo se.

Udělali jsme to, byli jsme na jakési pláni porostlé lučními květy. Před sebou jsme mohli vidět toho muže oděného v bílém, ovšem s drobnými změnami. Byl okřídlený. Bez žádné metafory, žádná obrazná pojmenování v tom nehrály. Ze zad mu rostl pár čistě bílých křídel. Nechalo nás to naprosto beze slov.

,,Vy máte kontakt na Sebastiana Michaelise, že ano," zeptal se.

,,Proč máte křídla?" zeptal se Nathan a já se v duchu začala smát. V tu chvíli to byla vtipná situace.

,,Proč je ty nemáš?" zeptal se podivný muž nazpět.

,,Protože jsem člověk. Lidé...Hádám.. Nemají křídla," podrbal se na hlavě a už tušil odpověď na jeho prvotní otázku.

Muž kývl hlavou, nebyla třeba slov, a podíval se na mě, jakoby tušil, že já nějaký ten kontakt mít budu. Na druhou stranu to musel vědět, když nás sebral a přivedl sem.

,,Kontakt... Kontakt... I když mu zavolám, chodí si jak chce," odpověděla jsem.

,,Já vůbec. Je to její šáblej slouha," řekl Nathan a ukázal na mě.

Ten podivný muž si vytáhl bloček a začal si cosi zapisovat. Poté se na nás zahleděl a opět něco zapsal. Po asi třech minutách mu zazvonil mobilní telefon, který měl zastrčený v náprsní kapse. Zvedl ho a hovořil.

,,Ano, je to ona... Je označená... Jak dlouho? Jak to má vědět?... Dobře... Hned jsem tam...," položil to.

,,Kdo jste?" zahleděla jsem se na něj. Řekla bych, že to byla lepší otázka než ta, kterou položil Nathan.

,,Neřeknu ti, kdo jsem... Ale pamatuj si mé jméno. Určitě o mně ještě uslyšíš. Ash Landers," mrkl na mě, roztáhl ty své, peřím pokryté, údy a vzlétl snad rychlostí světla, že jsem nestačila zaznamenat, jestli zmizel, nebo odlétl. 

Co byl zač? Byl to člověk? Těžko. Byl to anděl? O nich mám docela jinou představu. I když jsem navenek vypadala klidně, uvnitř jsem byla vystrašená a zároveň vzrušená a plná adrenalinu. Jak jsem označená? Co tím myslel?

Když jsem se podívala okolo sebe, byla jsem opět na rozcestí v mně známém lese spolu s Nathanem, který vypadal dost vyčerpaně, zmateně a i pořádně vyděšeně.

,,Jsi v pořádku?" zeptala jsem se ho.