Slovo od slova

Návrat domů

Pomalu přežvykuju poslední lívanec na mém talíři a urputně se snažím zapamatovat tu sladkou chuť, která mi zůstává na jazyku. Je mi jasné, že jakmile opustíme hotel, budu si už zase muset zvyknout na svou samostatnost a velmi omezené kuchařské umění.

Zhluboka se nadechnu. Přestože mnou stále cloumá zklamání z prohry, z návratu do Brooks nejsem nijak zvlášť nadšená. Kdo by to byl řekl, že se ti nebude chtít odjet z Act Skill Free, tvé noční můry, nechápavě nad sebou zavrtím hlavou. Vzápětí mám chuť si nafackovat. Měla bych se těšit domů. Měla bych být ráda, že to mám všechno za sebou. Měla bych si dělat starosti o tátu a doufat, že se mu během mé nepřítomnosti nepřitížilo.

Jenže nic takového se neděje. Místo toho tu sedím, aniž bych vnímala okolí, přežvykuju lívanec a můj mozek se soustřeďuje jen na jednu jedinou myšlenku: Já už to takhle nechci. Nechci se vrátit do Brooks, starat se o tátu, který o to nejspíš ani nestojí, a znovu se strachovat, aby někdo náhodou nepřišel na to, že si falšuju omluvenky a pod otcovým jménem platím účty za elektřinu. Tady jsem po dlouhé době zakusila, jaké to je, když se konečně někdo stará taky o mně, nemusela jsem si tu lámat hlavu téměř s ničím. A teď se s tím vším budu muset rozloučit.

Zklamání z prohry rychle střídá pocit provinilosti. Skousnu rty a odstrčím talíř dál od sebe. Chuť k jídlu mě dočista přešla.

„Em?" Ethan si mě měří nejistým pohledem. Když neodpovím, natáhne se ke mně a chytí mě za ruku. Prvotní instinkt mě nutí se mu okamžitě vyškubnout, ale vzápětí si uvědomím, že je to vlastně docela příjemné. A nezvyklé. „Nad čím přemýšlíš?" zajímá se.

„Nad ničím," odvětím automaticky a nahodím nicneříkající úsměv.

„Poslyš, to, že jsem nepostoupili, neznamená-"

„Ne, ne, to je v pohodě!" zarazím ho okamžitě, „Kvůli tomu jsem-ne, jenom jsem se tak zamyslela," ubezpečím ho.

Ethan zkoumavě přimhouří oči, a když mi konečně uvěří, hlasitě si oddechne a zhoupne se na židli.

„Uf, tak dobrý. S Liv jsme už začínali být trochu bezradní," uleví se mu. Pozdvihnu obočí a sklouznu pohledem k delegátce sedící na opačné straně stolu. Ta jen pokrčí rameny.

„Když jsi zjistila, že jste obsadili sedmé místo, vypadala jsi, že budeš brečet," prohodí rádoby ledabyle. „Už jsem přemýšlela, že bych tě zase opila, abys na chvíli taky přestala přemýšlet," dodá.

„Liv!" vykulím na ni oči. Cítím, jak se Ethan vedle mě zarazí a podezíravě si mě prohlíží.

„Jak, zase?" zeptá se. Mám chuť se propadnout do země a Liv vzít s sebou. „Ty ses tu opila?"

„Do toho ti nic není," odseknu okamžitě. Do tváří se mi ale nažene krev. Ethan se zatváří, jako by právě spatřil jednorožce s fialovými křídly. „Přestaň tak zírat!" obořím se na něj, jelikož ten jeho pohled nemůžu vystát. „Jako by ses ty nikdy neopil!"

„To nepopírám, ale do tebe bych to neřekl," odpoví pobaveně. Odhodlaně mu oplácím pohled, ale neřeknu nic. Ethan se ode mě proto odvrátí a dychtivě se podívá na Liv, která očividně zadržuje smích. „Jak vypadala?"

„No," blondýnka si dává s odpovědí schválně načas. Mám silné nutkání po ní hodit svůj nedojedený lívanec. „Docela legračně, ona-"

„Liv, neměli bychom už náhodou jít?" věnuju jí výmluvný pohled a spočinu zrakem na hodinách. K mému štěstí bychom opravdu měli jít. Letadlo nám letí zhruba za tři hodiny a vzhledem k tomu, jaká je venku námraza, bude nejlepší, když vyrazíme co nejdřív. Liv nahodí kyselý obličej a pomalu se zvedne od stolu. Všimnu si, že děti, které spolu seděly vedle, ji ihned napodobují.