Po návratu z armády se John rozhodne dokončit svoje medicínské vzdělání. Přijde mu, že je o sto let starší než zbytek školy, ale to mu nezabrání, aby nezkusil flirtovat s prvním mladíkem, který mu spadne do náruče. Jenže Sherlock Holmes není jen tak nějaký student.
---
Sherlock Holmes, John Watson, Angelo, David Stamford
---
John se rozhlédne kolem a zachytí pohledem skupinku holek, které se dívají jejich směrem. Nebo spíš směrem k jeho společníkovi.
„To je dobrý, běž za nima." řekne John a podívá se na Davida.
Nejstarší syn Mikea Stamforda studuje stejnou universitu, na kterou John právě nastoupil a tudíž byl nedobrovolně pasován na jeho průvodce a informátora.
„Já myslel, že potřebuješ pomoc." zvedne David obočí.
„Jako by tě pomoc důchodcům bavila." ušklíbne se John.
„Je ti kolik? Třicet? Pětatřicet?" tipuje David.
„Je mi asi o tisíc let víc, než zbytku školy. Aspoň si tak připadám." povzdechne si Watson s pohledem na davy okolo. „Padej za holkama nebo si budou myslet, že si tě vydržuju. A neboj, když se ztratím, dám vědět. Budu křičet tvoje jméno na celé kolo a mlátit cizí lidi holí."
„Kdyby něco, tak tě neznám. Radši vůbec nevyslovuj moje jméno." zvedne David ruce v předstírané hrůze, než zmizí.
A John Watson zůstane sám stát uprostřed davu o deset let mladších universitních studentů.
Nápad dodělat si školu mu přišel jako dobrý, koneckonců finance nějaké má, zbytek zaplatí výdělkem na půl úvazku a mezitím se bude učit. Bylo mu jasné, že bude pravděpodobně nejstarším studentem na škole, ale to netušil, že bude o tolik nejstarší. Je mu necelých dvaatřicet, ale všichni okolo vypadají, jak malá děcka. Zákonitě by tady měli být studenti v rozmezí osmnáct až dvacet šest let, ale oni většinou vypadají na patnáct!
John jen s povzdechnutím zavrtí hlavou a trochu kulhavě vyrazí chodbou do hlubin své staronové alma mater.
David ho seznámil s rozmístěním tříd, s profesory i s tím, jak se tady dá trávit volný čas. John mu nevěřil polovinu věcí, co mu zkoušel napovídat.
První z nich je asi to, že neví, kam tady chodí studenti pít. To ví všichni jako první. John si je jistý, že mu Stamford mladší vyjmenoval jen ty hospody, do kterých on nechodí, pravděpodobně ze strachu, že by John chtěl chodit pít s ním.
A taky ty historky o vyučujících. Že chemii učí děcko ještě mladší než David, že všichni angličtináři spí se svými studentkami i studenty, že je nemoudré se nechat pozvat od tělocvikáře na večerní trénink, protože to je to samé, jako souhlasit s vlastní vraždou (pravděpodobně kvůli brutalitě cvičení), nebo že chemický kroužek funguje jako experimentální výrobna drog. Šílených historek o profesorech je pravděpodobně nepřeberné množství. John se rozhodl, že nebude věřit ani jedné z nich.
Watson dojde ke schodišti a vydá se vzhůru. A zkusí ignorovat fakt, že jsou všichni rychlejší než on.
John už nemá k vrcholu schodiště daleko, když kolem něj o zlom krk proletí honící se dvojice studentů, kteří vráží do lidí. Johna minou, ale za to srazí bledého mladíka, který šel pár schodů před ním. Ten stačí jen máchnout rukama, než skoro odletí dozadu.
John zareaguje automaticky – pustí hůl, udělá krok vpřed a chytne padajícího do náruče.
„V pořádku?" zeptá se John ustaraně.
