Different - the Neptune's stallion

Zachránila nás tsunami

Ovzduší v polo rozbitém školním autobuse bylo otřesné. Nejen, že několik žáků opakovaně vyvrátilo obsah svého žaludku, ale někteří neměli potřebu se ani po ranním tréninku sprchovat. Celou tu ponurou náladu v autobuse doplňoval neustálý výklad profesorky, která se žákům snažila do hlavy nacpat důležitost výletu na dvě stě let opuštěný útes.

Osazenstvo autobusu tvořily různé skupiny studentů. Ve předu, hned za řidičem seděla Airey - dívka vyššího vzrůstu se světlými vlasy, které nosila věčně přehozené přes obličej tak aby ji do něj nešlo vidět. Její ledově modré oči upřeně sledovaly horizont a prakticky nevnímaly okolí. Obličej měla do poloviny schovaný v černé mikině a kolena tiskla k hrudníku. Byla to tichá duše, která při marných pokusech někoho zahájit s ní konverzaci začala být arogantní a člověk by řekl že i antisociální.

Za ní sedělo několik průměrných žáků, prohlížejících si své telefony, jestli jim náhodou nepřišla nový zpráva. V druhé polovině autobusu poté seděly dva skoro nejhlučnější elementy celého autobusu a třídy dohromady - Kendall a Ray. Ray s blonďatými vlasy a neustále širokým úsměvem na tváři se jako vždy smála při pohledu na Kendall, která zrovna předváděla Airey a její chování. Kendall byla vysoká hnědovláska, která si s někým chtěla ustavičně povídat. I když byla její povaha v celku živá, dokázala být až nesnesitelně tvrdohlavá a občas i náladová i když se na nikoho nedokázala zlobit dlouho.
Ray se dokázala urazit, ale stejně jako její kamarádka za chvíli měla úsměv na tváři a smála se skoro všemu co viděla.

Na zadních sedačkách poté byly ty nejhlučnější elementy autobusu, kteří po sobě házely slupky mandarinek, bouchaly se do hlavy pet láhvemi a nebo řvaly při každé prohrané hře na mobilu. Mezi nimi seděl i Liam, na pohled nevinný a malý kluk. I když seděl mezi tou hlučnou půlkou třídy byl po většinu času v klidu a potichu. Ve škole byl pilný, nápaditý a chytrý, ale dokázal se také v mnoha situacích zasmát.

Celé toto osazenstvo pravě zastavilo na naprosto opuštěném útesu od sto mil lidmi obývaných krajů jak by to řekl Antoine de Saint-Exupéry. Řidič, kterému z košile trčel kus břicha zařval na všechny aby vystoupily a vyvalil se na sedačku. Někteří se značným mručením vystoupili. Jako první ven se dostala ta normální část třídy, která si okamžitě vytáhla svačiny a usadila se na kameny, po nich odešla z autobusu Ray a Kendall. Jako poslední odešli takzvaní sportovci, kteří s výsměchem strčili Airey zpátky na sedačku. Ta po nich jen hodila vražedný pohled a nakonec i ona vystoupila z autobusu a dostala se na pražící slunce. Na rozdíl od ostatních si na hlavu dala kapuci a ruce si zastrčila do kapes. Odešla do nejzazšího rohu aby byla co nejdále od ostatních.

Do čela této podivuhodné skupinky se postavila učitelka biologie - vysoká, hubená žena s nesympatickým obličejem. Její hnědé krátké vlasy byly poněkud mastné a lepily se jí tak na úzký obličej doplněný obdélníkovými brýlemi, za kterými byly schovány její hnědé pomstychtivé oči.

„Takže, připravila jsem si pro vás pracovní listy o tom to zajímavém a nedotčeném útesu..." začala a hned ji přerušila skupinka kluků stojících opodál.„Ten útes je jako vy nedotčený.. jediný v čem se od vás liší je to, že je alespoň podle vašeho uvážení zajímavý. To vy nejste" vysloužili si tím nenávistný pohled učitelky, ale za to potlesk ostatních žáků.

Nicméně i tak podala žákům pracovní listy a odešla zpátky do autobusu, kde se rozhodla prospat. Polovina žáků pracovní listy poskládala do vlaštovek a pustila je do oceánu. Ostatní se, alespoň chvíli snažili přijít na to na jakých souřadnicích se nachází. Kendall a Ray si sedli na okraj útesu a spustily nohy dolů. Začaly si vášnivě povídat o nové epizodě seriálu.

Mezitím se k nim zezadu přiblížil Liam, který od ostatních kluků dostal za úkol Ray vystrašit. Dupl za ní tak, že se obě dvě dívky lekly. Každá, ale udělala naprostý opak. Kendall vyskočila co nejdále od útesu, zatím co Ray seskočila dolů. Její prsty se však nestačily zachytit římsy a Ray padala dolů. Ze všech stran, se ozvaly poplašené výkřiky a všichni studenti se rozběhli ke kraji.

Tentokrát se k nim přidala i Airey, která s viditelnými jiskrami v očích přiběhla k římse také.„Je mrtvá?" zeptala se nadšeně. Všichni sledovali Ray, která kolem sebe kopala nohama a stále rychleji se blížila k vodě.„Zachraňte ji někdo!" zvolala zděšená Kendall a pozorovala svou kamarádku. 

Jako kdyby tím Kendall vyslala signál, hladina moře se zvedla a vytvořila vlnu. Jedinými, kteří se na vlnu uprostřed klidného moře dívali jako na zlaté prasátko byli Liam, který byl už tak dost vylekaný a zhroucený z toho, že kvůli němu někdo spadne a pravděpodobně se zabije, Kendall měla nadzvednuté obočí, otevřenou pusu a vztyčený ukazováček, jako poslední kdo to sice nijak moc neprožíval, ale vlnu viděl byla Airey. Ta měla stále ruce v kapsách a s úsměvem na rtech pozorovala padající Ray.

Vlna se dostala k Ray těsně před tím než se její tělo rozpláclo o hladinu vody. V té chvíli vyšla z autobusu učitelka. Máchnutím ruky přikázala žákům nástup zpět do autobusu. Všichni až na ty tři, kteří v obavách (až na Airey) sledovali Ray, kterou vlna vynesla zpátky na římsu.

Ray se celá třásla a těkavě se rozhlížela po ostatních.„Ty vole, já myslela že chcípneš!" Zvolala Kendall a klekla si k Ray. Vlna, která už ustoupila zpátky do moře se znovu zvedla. Z římsy bylo vidět, že to není jenom vlna, ale jsou na ni dva lidé, kteří se každou sekundou zvětšovali a pro všechny čtyři studenty zaostřovali a dostávali smysluplné tvary.

Mezitím co se všichni nakláněli z římsy aby zjistili co nebo kdo je na té vlně zač, všichni ostatní studenti už seděli v autobuse. Učitelka biologie zmateně a přitom naštvaně přepočítávala žáky. Pořád ji chyběli čtyři. Ač prohledala úložné prostory anebo místa pod sedačkami, nikde zbylí čtyři studenti nebyli. Vyndala z kapsy telefon a vytočila policii.

Po chvíli vyzvánění se ji v telefonu ozval hlas policajta.„Tady policejní služba, okrsek New York, jak vám mohu pomoci?" ozval se jeho v celku milý hlas.„Dobrý den, jmenuji se Hildegarda Fousková a jsem učitelkou na speciální škole. Dneska jsme vyrazili na výlet na starý útes, ale po přepočítávání a marném hledání jsem došla ke zjištění, že mi čtyři studenti chybí.. Mohli by jste sem někoho pozvat?" zahrála na policejního dispečera milý hlas, který zněl stejně jako když studentům dávala nehlášené testy.

  „ Dobře, vy mezitím můžete dopravit studenty zpátky ke škole.. Pošleme tam hlídky." Oznámil ji a položil telefon. Starý školní autobus se pomalu rozjel po silnici zpátky ke škole.

Mezitím se všem čtyřem žákům naskytl pohled na chlapce a dívku, kteří z oné vlny seskočily na útes. Všichni si v té chvíli mysleli, že je to jen zlý sen a nebo výplod jejich hyperaktivity.

Vysoký, mladý a poměrně vysportovaný chlapec s černými vlasy a zelenýma očima, které se upřeně dívaly na tu čtveřici, který vypadala jako z filmu Charlieho Chaplina. Vedle něj kráčela blonďatá dívka s milým úsměvem a modrou kšiltovkou New York Yankies k tomu.

  „ Nazdar děcka" zvolal Perseus Jackson.