Almara

Oceánově modré oči hleděly na velkolepé dřevěné dveře kostela. Skrze zamlžené sklo se chlapci povedlo zahlédnout v noční obloze padající sněhové vločky, od kterých se odrážela zlatá záře pouličních lamp. Malý Simon měl oči rudé od pláče a jeho malá ramínka se třásla zimou. Starý kostel byl velmi studený a chlapec zde stál hodiny. Už vzdal neúspěšné bouchání do dveří a volání o pomoc. Byl tu sám. Úplně sám v tomto tmavém kostele.
A nebo...nebyl?
Před pár hodinami bylo v kostele plno lidí. Simon seděl se svojí maminkou ve vyřezávané lavici a tiše odříkával modlitbu. V kostele vládla uklidňující nálada a lehký větřík ovíval zimou zčervenalé tváře. Každičký návštěvník kostela byl zabrán do modlitby, že si ani nevšimli pohyblivého stínu bez nějakého vlastníka. Až na jednoho. Odraz záhadné postavy se zastavil u velké almary a vklouzl do ní. Simon, který všechno po očku sledoval, se obrátil na svou maminku, a když se ujistil, že má zavřené oči a potichu šeptá slova boží, vydal se k almaře. Konečky prstů pohladil zlatavý rám dvířek, až jeho ruka nahmatala páčku. Zatáhl a dvířka se s hlasitým skřípotem rozletěla dokořán. Vyplašeně se ohlédl, ale lidé v kostele zůstali sedět jako by nic neslyšeli. Svůj pohled tedy obrátil zpátky k otevřeným dvířkům. Před očima se mu objevil stín ve tvaru ruky a vtáhl Simona -v takovém mžiku, že chlapec neměl ani šanci vykřiknout-dovnitř. Dítě se ocitlo v černočerné tmě. Malinkými pěstičkami začal bušit do drahocenného dřeva. Dveře se nepohnuly. Až po dlouhé době, když začal klimbat, uslyšel skřípot. Dveře! Neohrabaně vylezl ze skříně a nohama dopadl na ledové kameny. Místnost zela prázdnotou. Pomalým krokem se vydal k lavici, kde ještě předtím seděl s maminkou. Jeho maličké krůčky byly slyšet až na druhý konec kostela. Levá tkanička se mu zahákla za kámen a chlapec se rozplácl na studené noční podlaze. ,,Auu." Zanaříkal a postavil se. Ruce měl jako v ohni, jak se mu o holé dlaně brousil kámen. V šeru si se zrudlýma rukama zavázal tkaničku a dal se do běhu. Když se dostal k lavici, tak se mu potvrdily jeho předtuchy. Maminka je pryč. Odešla. Nechala ho tady samotného a nebo se ho snaží někde venku najít. Simon se rozeběhl k hlavním dveřím. Za nimi byl vidět obrys Ježíše na kříži, jehož bledé tělo ozařovaly svíčky. Za druhými dveřmi viděl noční oblohu.

Z dlouhého pozorování ho vytrhl větřík, který se zvedl a teď ovíval každou věc v kostele. Z až nadpřirozeného chladu se mu zvedly chloupky na šíji. Náhle se ozvala strašná rána. Z jeho rozpraskaných rtů se vydral výkřik a chlapec se schoulil do kouta. Pažemi si přitáhl kolena k tělu a zavřel oči. Po chvíli ticha se rozhodl otevřít svoje modré oči světu. Po čtyřech ulezl pár metrů, až se dostal pod kamennou mísu se svěcenou vodou, kde si křesťané namočí prsty a na čela si namalují křížek. Z kamenných kostek se začaly zvedat zrníčka prachu a shromažďovaly se u oltáře. Jakoby z dálky se zvedl prudký vítr a z prachu se začal tvořit vír. Simonovy kaštanové vlasy se vlivem větru začaly cuchat ale chlapec bez menšího povšimnutí, se začal plazit směrem k oltáři. Jeho oči zasáhlo světlo, které se vytvořilo na svíci před oltářem. Betlémské světlo. Díky zářivému plamenu chlapec mohl pohlédnout do tváře ohavné stvůře. Dívaly se na něj dva páry zčernalých očí. Na zjizveném obličeji hrál osobě pobavený výraz. Možná, že by se i zasmála, ale její obě čelisti byly provazem přišité k sobě. Na jejím kostnatém těle viselo pár špinavých hadrů. Simon se strachem nemohl ani hnout.

Stál jako přimrazený k podlaze s očima vytřeštěnýma na to strašidelné stvoření, které se mu zjevovalo ve snech. Probral se, až když se postava vydala pomalým krokem k němu. Rozeběhl se k hlavním dveřím a nehledě na to, že mu tohle počínání nepomohlo ani před tím, začal mlátit do dřeva hlava ne hlava. Volal o pomoc s hloupou nadějí, že ho někdo zaslechne. Ucítil dotyk na odhaleném krku a než stačil cokoli udělat, osoba ho mrštila zpět k oltáři. Simon narazil ramenem do tvrdé země. Z očí se mu začaly valit potoky slz. Stvoření k němu došlo a za vlasy ho vytáhlo na rozbolavělé nohy, ale vlasy mu stále nepouštělo. Síla ruky ho donutila přesunout pohled k tajemné almaře. Takhle malé dítě by nenapadlo, že zde almara nemá co dělat. Dítěti ani nedošlo, proč zvuk vyvolaný touto starožitností v nikom nevzbudil sebemenší zájem, kromě jeho. Tuto starou skříň mohl vidět pouze dědic Strachu. Vedle almary stála postava, které nebylo vidět do tváře. Byla to žena. Když vyšla na světlo, Simon poznal svou maminku. ,,Mami!" Vzlykal. ,,Pomoc!" Žena ale zůstala dále klidná a zůstala před nimi pár metrů stát. Chlapec naříkal a jeho maminka přihlížela bez pohnutí jediného svalu v jejím obličeji. Oči měla černé jako uhlí bez bělma. Strach kývl a žena vztáhla ruku, v které držela něco lesklého. Nůž. Simon sebou začal více cukat a kostlivé ruce ho ale sevřely mnohem pevněji, až bolestivě. Chlapec vykřikl, když jeho mamince projel nůž hrdlem. Tělo se skácelo k zemi, kde v kaluži krve sebou ještě lehce cukalo. Kostelem byl slyšet jen dětský křik a nářek, který se ve výborné akustice rozléhal po celé budově. Strach se sehnul a křivý prst ponořil do kaluže krve. Poté přiložil prst v barvě rudé růže dítěti na čelo a začal kreslit. Rudý kříž. Simon mohl spatřit, jak z ohavných prstů vyrůstají malé jehličky. Ledové jehličky přejížděly chlapci po tvářích a zanechávaly po sobě krvavé runy smíchané se slzami. Po dokreslení poslední runy sevření povolilo a chlapec spadl na zem. Vedle něho se snášela i část jeho hnědých vlasů ale on se o nic z toho nestaral, jen se doplazil k mamince. Potrhané oblečení z něho padalo a Simon zde klečel napůl nahý. Ozvala se rána po dopadu kohstnatého těla. Stvůra byla mrtvá.
A jak Simon později zjistí, stal se Strachem.