Nikdy jsem nezapadala do normálního kolektivu. Moje jméno je Sam, Sam Moerallsová. Žiju v Británii, v době po 1. světové válce. Je mi 16 let a žiju se svojí starší sestrou Allison, která pracuje jako švadlena. Celá moje rodina vždy pracovala jako krejčí. Nikdy žádná výjimka, žádná změna. Nikdy jsem nepochopila jak je to může vůbec bavit, vlastně mi to nikdy ani nešlo. Můj první den švadleny dopadl strašně, zničila jsem něčí košili, na které bylo napsáno jméno Wolfwood. Pro tuhle práci jsem prostě levá.
Nejnižší vrstvy lidí vlastně nemají ani v práci moc na výběr. Krejčí, kuchaři, uklízečky nebo prostě ty nejnižší a podřadné práce, co nikdo nechce. My bohužel patříme do této vrstvy. A tím my myslím mě a mojí sestru. Rodiče nám zemřeli při nehodě v továrně. Často si říkám, proč vlastně zrovna my patříme sem. Ale odpověď je tak jednoduchá a přízemní. Naše celá rodina (nebo generace, říkejte si tomu, jak chcete) vždy patřila do této vrstvy. Změnit to bohužel v této době nelze.
Teď se budeme se sestrou brzo stěhovat, protože si s naším platem nemůžeme dovolit žít v tomto domě, který je na nás moc velký. A hlavně po smrti našich rodičů je moc tichý, takže se stěhujeme do jiné čtvrti.
Sestra, já a můj dokonalý plán. Ani nevím, jestli to vyjde. Ale zkusit to musíme. Udělám to prostě takhle, než se začneme stěhovat, převléknu se za kluka, moje sestra mi s tím pomůže. Už mi ušila košili i kalhoty. Nečekala bych, že mě v tomhle plánu podpoří. Máme jako ženy menší plat a máme co dělat, abychom se samy uživily. Ale teď, když se přestěhujeme, máme konečně šanci, začnu jako uklízečka ve stájích u draků. Mimochodem u draků chci pracovat už dlouho.
Ode dne kdy jsem jednoho draka uviděla, byl celý tyrkysový a na hřbetě měl zlaté šupiny, byla nádherná, když jsem se jí dotkla tak mi tělem projel nádherný pocit. Začalo mi být nádherné teplo najednou se na mě otočil teda otočila nevím jak, ale nějak jsem poznala, že to je ona, zvídavě mě začala pozorovat těma svýma zlatýma očima a po mém těle se rozlil příjemný hřejivý pocit u srdce, ale najednou na mě začala řvát nějaká ženská. Odrhla mě od ní, snažila se ke mně zpátky dostat, ale ona jí strhla, vytáhla na ní bič a odtáhla jí pryč. Pamatuji si ten pohled do jejích zlatých očích a jak pak zmizela od té doby jsem byla pořád v přístavu, jen abych jí uviděla znovu, ale už jsem jí nikdy neviděla.
***
Celý svůj život se věnuju drakům i celá moje rodina. Myslím si však, že je nikdo nemá radši než já, dokonce si i myslím, že je nikdo nezná tak dobře jako já. Říká se, že člověk si najde jediného draka, který bude člověku doopravdy a rád sloužit. Pro mě je to Ishar.
To je můj drak, se kterým jsem i vyrůstal. Byl tu vždy pro mě v dobrých i těžkých chvílích. Samozřejmě, že létám i na jiných dracích, ale s žádným si nerozumím tak moc dobře jako s Isharem. Pamatuji si, když jsem ho viděl poprvé, byl ještě tak docela maličký.
Ishar má tmavě modré tělo s černými nohami, i ocas má černý. Hřbetní ostny má světlé, skoro bílé. Většinou se tváří normálně až dost tvrdě. Ale kdo by čekal, dokáže se i usmát a má dost dobrý vkus na humor, na to, že je to drak. Můj drak.
Bylo těžké ho ochočit. Jako malinký dráček byl roztomilí, ale pěkně podlí a rychlí jako střela. Kdybyste viděli matčin výraz. Ještě si pamatuji co mi řekla: ,,Williame tohohle draka nesmíš mít. Jsi ze vznešeného rodu. Z čisté krve. Musíš mít i vznešeného draka."
Jenže mně se vznešení draci nelíbí. Neumím se s nimi sžít. Není to to samé jako s Isharem. Nejtěžší pro mě bylo, když mi tetička přinesla Zafiru. To je můj druhý drak. Snažil jsem se s ní sžít, ale prostě to nešlo. Patřila v tu dobu již někomu jinému. Drak se může sžít jen s jedním a jediným člověkem.
Moje matka si myslí, že jsem Ishara zabil, ale on je mi věrný. Zatím je malý, ale ve vývojové fázi, to znamená, že u něj hodně nejsem a on o hlavu povyroste. Teď je přibližně stejně velký jako já. Je mnohem silnější a dokonce mě i unese, což je na jeho nevznešený původ podivné, ale to je jedno. Mám ho díky tomu ještě více rád.
O Zafiře se toto nedá říct. Draci začínají růst až když si najdou "pravého" majitele. Zafira je dost velká, nevím co řeknu tetičce a matce až zjistí, že už svého majitele má.
Toto je pro začátek všechno. Omlouvám se za případné chyby. Tuto story píšeme spolu s kamarádkou. Takže doufám, že se líbí. Byly by jsme rády, kdyby jste nám tu zanechali nějaký ten koment, co si o story myslíte :)
