Vlčí souhvězdí

Prolog 2/2

  Asi první člověk co má Prolog rozdělený na dvě části.😒

  ,,Nechte mě!" Pištěla malá vlčice s bílým kožíškem a černýma ušima zatím co na ni doráželi dva tmavě šedivý vlci, nejspíš bratři. Jeden z nich se jí zakousl do přední tlapky a přidržel ji na zemi. Druhý jí chňapnul po citlivém uchu až bolestně zavyla. Vlčice volala o pomoc ale ostatní vlci nejevili zájem jí pomoct. Tak to na tomto místě prostě chodí... Když nejste dost silný abyste se sami ubránili nemáte právo žít a každý si s vámi může dělat co chce.
  Najednou se však ozvalo hrozivé zavrčení a mezi ně vletělo, jako blesk, něco černého. Vlčice hrůzou zavřela oči páč si myslela že se k nim někdo připojil a přitiskla se ještě víc k zemi. Po chvíli však ucítila jak z ní někdo ztahnul toho vlka který jí držel na zemi a pak už jen překvapené zakňučení a vzdalující se kroky. Pomalu otevřela oči a už jen uviděla jak ti dva peláší pryč. Proč jí ale zachraňovali? Tady to vždy bylo o tom že se každý stará jen sám o sebe. Už mnohokrát jí ti dva ubližovali ale nikdy jí nikdo na pomoct nepříšel.
  Rozhlédla se tedy po svém zachránci a s překvapením zjistila že to nebyl dospělí kdo ji pomohl. Jen pár zaječích skoků od ní stál v bojovém postoji černé vlče. Byl menší než ona, přední tlapky měl rozkročené jako by čekal další útok a hrozivě cenil zuby na dva, teď již hodně vzdálené nepřátele. Až když jejich ocasy zmizeli za stromy se trochu uklidnil ale pořád byl ve střehu. Bílo černá vlčice na něj překvapeně hleděla.
  To je přece to vlče které před několika dny přivedli, pomyslela si. To, které od svého příchodu nepromluvilo, téměř nic nesnědlo a které se snažilo být neviditelné.
  Teď už chápala proč ho sem přivedli, i když byl hodně malí zračila se v něm bojovnost a síla.
  Vlčice pomalu vstala a zakňučela.
  ,,Děkuji." Černé vlče se na ní letmo podívalo, přikývnulo a vydalo se na opačný konec mítiny, kde si lehnul do stínu velkého dubu. Díky jeho černé srsti by ho mohl kdokoli považovat za malí kopeček u paty stromu, jediné co ji ubezpečovalo že tam pořád je byli jeho oči. Zatímco levé měl světlounce modrá, to druhé bylo jasně rudé. Vlčice k němu váhavě došla a posadila se vedle něj.
  ,,Já jsem Pírko, nebo tak jsem se jmenovala než mě přivedli sem," dodala smutně. Zítra, při úplňku jí dají jiné na které se moc netěšila. Přinutila se nahotit úsměv a veseleji se zeptala.
  ,,A jak říkají tobě?" Vlče nic neříkalo a jen dál sledovalo stromy před sebou. Pírko dlouho nic neříkala a když už to chtěla vzdát vlče zvedlo hlavu a řeklo.
  ,,Zítra jsem měl být pojmenován." Pak znovu svěsil hlavu a položil si čumák na tlapky. Pírko nevěděla co říct. Chudák, pomyslela si, odnesli ho sem příliš brzy. Už slyšela že se sem občas dostalo takhle mladé mládě ale většinou to nepřežilo. Jim to ale bylo jedno, zajímali se pouze o to aby se z nich nakonec stali jejich otroci, bez ohledu na to kolik jich zemře. Pírko se přitulila k němu a když se on neodtahl položila mu hlavu na rameno.
  Já se o tebe postarám stejně jako ty o mě. Pomyslela si když spolu usínali.

                                  < 《¤》 >

  Pírko stála vzpřímeně v řadě a černé vlče stálo trochu nejistě vedle ní. Čekal je obřad na který se těší každé vlče, obřad pojmenování kdy každý dostane své jméno kterým bude nazýván až do doby kdy si vyslouží své dospělácké jméno. Všechna vlčata která zde stala se však netvářila moc nadšeně a nebylo také proč. Ve smečce to bylo něco posvátného kdežto tady to vypadalo jako špatný vtip. Pírko si vzpoměla na svůj obřad kdy se prošla se svímy sourozenci uličkou kterou vytvořila jejich smečka, když došla na její konec čekal tam na ni jejich Alfa který jim pak vybíral jména za třpitu měsíců. Dnes bylo však zataženo jako by se ani Luna, Niky a Lenka, tři sestry které doprovázeli vlčí bojovníky na jejich cestě životem v podobě tři měsíců, na tuto náhražku obřadu pojmenování nemohli dívat. Kromě jich dvou tam byli tři další vlčata, všechna ukradená tento měsíc. Z obou stran je hlídali vlci a stačilo aby se někdo jen pohnul a dostal od nich z každé strany jedno kousnutí.
  Nebylo to sice nic vážného ale bolelo to dost na to aby nikdo z nich ani nemrknul.
  Z keřů se vypotácel šedivý vlk kterého doprovázeli další dva. Ten uprostřed byl zřejmě výš postavený protože v jeho přítomnosti stráže uctivě sklonili hlavu. Prohlédl si všech pět vlčat a potom se postavil před ně.
,,Dnešek," začal. ,,Je pro vás velkým dnem. Končí doba bezstarostného dětství. Naučíte se lovit, bojovat a přežít." Odmlčel se. ,,Dnes vstoupíte do nového života." Znovu se odmlčel a začal je pomalu obcházet. ,,Vstoupíte do nového života i s novým jménem. Někteří z vás mají již z domova svá jména." Když to řekl Pírko na malou chvilku zadoufala že si své jméno bude moci nechat.
  ,,Na ně zapomeňte!" Zavrčel velký vlk a Pírko posmutněla. ,,Vaši rodiče a smečky si pro vás nepřišli. Nestojí o vás!" Při jeho slovech sebou Pírko trhla. Okamžitě ucítila jak jí oba strážní kousli, to však zdaleka nebolelo tak jako slova toho šedého vlka. Její jistota na chvilku zakolísala, co když má pravdu a jejich rodiče na ně již zapomněli?
  ,,My ale ano. Proto jsme vás sem přivedli." Pokračoval vlk. ,,A teď slyšte svá nová jména." Začal u jednoho z bratrů kteří jí včera napadli.
  ,,Ty budeš Tesák a ty," otočil se na druhého z nich. ,,Budeš Běs." Oba dva se při zmiňce svých nových jmen zachvěli a nebyli jedíní. Pírku se to také nelíbilo, to byli jména krutých bojovníků a né vlčat. I když je Pírko neměla moc v lásce musela s nimi soucítit, pořád si nebyla jistá co si vymysleli na ni. Velký vlk však byl svým výběrem naprosto spokojen a proto pokračoval. Došel k tmavě šedému vlčeti a řekl.
  ,,Ty se budeš jmenovat Dárk." Bylo vidět že se šedému vlčeti ulevilo že také nedostal jméno podle dávných válečníků bojující v legendách proti dobru.
  ,,Pro tebe si naši předci vybrali jméno Stín." Zdělil až přehnaně velkolepě černému vlčeti. Ani on však nebyl dost malí na to aby neznal příběh bratra tři sester kterým se straší malé vlčata a proto se v jeho očích objevilo upřímné zhrození. Ještě před pár dny by jistě nepomyslel že by se něco takového mohlo stát. Stín se však ani nehnul a svoje pocity si nechal pro sebe. Velký vlk, zřejmě uspokojen s tím že právě zničil představy nejednoho vlčete se obrátil na Pírko.
  ,,A ty jsi ode dneška Bouře." Pírku se ulevilo, vyšla z toho s Dárkem asi nejlíp, zato chudák Stín nebyl ještě dlouho po tom, co ta noční můra skončila, schopen mluvit. Byla to zatím nejhorší noc co prožili a zdaleka nebyla jediná...