c o l d ❄ ; { v i c to r i a × s i r i u s }

Část pátá; Zvěromágové?🐺

Pohled Siriuse

Uslyšeli jsme praskání větví. Victorie sebou škubla a ihned se otočila za zvukem.

,,Panebože," řekla vyděšeně ,,ah to byl jenom jelen."

Jelen? Jamesi! Otočil jsem se na svého přítele ve zvířecí formě, který stál na zadních kopytech a koukal se směrem za nás. Měl po těle šrámy z boje.

,,Do hajzlu." zaklel jsme po tom, co jsem se taky podíval za sebe. Tušil jsem, že Náměsíčníka nezvládnou ve dvou, ale doufal jsem, že jej udrží v bezpečné vzdálenosti od nás dvou. Nejenom, že jsme teď v nepředstavitelně velkém nebezpečí, ale taky budeme mít Victorii potom, co vysvětlovat. Doufám, že si to nechá pro sebe, a kdyby ne, tak zažádáme o povolení vymazání téhle vzpomínky.

Dívka se taktéž podívala za sebe a zděšeně poodstoupila blíže k Dvanácterákovi. Všiml jsem si, že vytahuje hůlku. 

,,Diffri-" nedořekla zaklínadlo, protože jsem ji zastavil. 

,,NE!" zařval jsem na Victorii, což vlkodlaka rozzuřilo a zareagoval na to tím, že se kolem sebe ohnal tlapou. Cítil jsem, jak mi jeho ostré drápy přejely přes hrudník a v momentě mi místem projela palčivá bolest. James se rozběhl směrem ke smyslů zbavenému Remusovi a parohy jej odhodil na zem, uslyšel jsem prasknutí kostí. Měl jsem možnost vzpamatovat se a přeměnit se do své zvířecí formy černého psa, smrtonoše. Rány neskutečně štípaly, ale nesměl jsem dopustit, ať se něco bílovlasé dívce, stojící u stromu za mnou, stane. 

,,Co se tu sakra děje?!" zeptala se šokovaně, čímž na sebe Lupina upozornila. S vrčením se k ní vlkodlak blížil, ale nenechal jsem ho. Rozběhl jsem se k němu a odrazil jsem se od země tak, abych se mu mohl zakousnout do ramene. Náměsíčník, bolestně zaskučel. Dříve než mi stihl znovu ublížit, tak byl odstrčen Jamesem. Krvelačné zvíře se postavilo na zadní nohy a zavylo směrem k měsíci. 

Dříve než jsme stihli cokoliv udělat, tak se opět rozběhl ke Zmijozelské dívce. Pokusil jsem se ho doběhnout a zakousnout se mu do nějaké z končetin, ale tentokrát neúspěšně. Odhodil mě, přičemž mě opět zranil a já zády narazil do kamene, který byl poblíž. Neuvěřitelná bolest mi projela celým tělem a já zůstal ležet na zemi v trávě. Poslední čeho jsem byl schopen byla proměna zpátky do mé lidské podoby.

Pohled Victorie

Stále jsem nechápala, co se tady děje, ale už mi to všechno začíná docházet. Black je zvěromág a pokud se nemýlím, tak jelen bude Potter a onen vlkodlak je Nebelvírský prefekt. Zajímavé, pomyslela jsem si. Po tom, co Lupin odhodil Siriuse, tak se vydal ke mně. Jelen chtěl zastavit běžící zrůdu, ale byl příliš pomalý. Celý boj jsem si snažila vybavit ono zaklínadlo, které uvede živou bytost do bezvědomí, když v tom jsem si vzpomněla.

,,Tramortimento!" seslala jsem kouzlo a v ten moment se vlkodlak zřítil k zemi. Jelen se během sekundy proměnil zpátky na svou lidskou formu. Moje myšlenka se potvrdila, byl to on. Pohledem jsem střelila po Siriusovi, který ležel očividně taktéž v bezvědomí a trhaně oddechoval. Přešla jsem k němu a podívala jsem se na jeho krvácející rány. Bylo jich více po celé hrudi a některé byly docela hluboké.

,,Sano purifico." vyslovila jsem potichu kouzelnou formuli. Od hůlky se linula slabá zelená záře a rány na Blackově hrudi se dezinfikovaly a během chvíle byly zacelené. Po šrámech zbyly pouze drobné jizvy. Zkontrolovala jsem vlkodlaka a pohledem jsem se potkala s Potterem, který vyčerpaně seděl u Lupina.

,,Čím dál tím více mě udivuješ," řekl zaraženě ,,ale teď konečně v pozitivním slova smyslu." zasmál se, když v tom se vedle nás objevil posledení z Pobertů. Peter Pettigrew, nechutný zbabělec.