Hádovo memento

VI.

Dům se mezi štíhlými, větrem ohlodanými stromy, tyčil jako Drákulův hrad hrůzy. Obíhal jej pichlavý plot se zlatými hroty, kolem příjezdové cesty dřepěly zapšklé oschlé keře a nad tmavou střechou porostlou mechem se jako vyděšené stádo ovcí sbíhaly ocelově černé mraky. Široko daleko nebyl žádný jiný dům, vítr se proháněl po dlouhých irských pláních a prudce brzdil až u příkrých útesů, které číhaly za nekonečně dlouhými blaty.

Teta Linda prý byla odjakživa zvláštní. Na rozdíl od své sestry Cassandry, která byla mnohem vyrovnanější, inklinovala k přehnané závislosti na konkrétních lidech a bezmezně lpěla na životních jistotách, takže se velmi často, když se některá z berliček náhle zlomila, ocitávala na samém dně sebe samé. Salome si ji pamatovala jako mladou a krásnou. Naposledy se s ní setkala na její svatbě. Byla příliš okouzlená nadýchanými bílými šaty, které vypadaly spíš jako šlehačkový dort, než předražený cár látky, aby si všimla znepokojivých jiskřiček, které tančily v jejích půvabných modrých očích. Pro malou Salome to byla krásná tetička Linda, ve svůj svatební den dokonalá a panensky čistá a přesně taková chtěla jednou být i ona. Sled událostí v Lindině životě však zapříčinil, že tato andělská tvář její osobnosti doslova vyhnila a nahradila ji vykotlaná ústa hořké reality.

„Ničeho se nebojte, miláčkové," zaštěbetala Linda, ale Salome si všimla temného stínu, který její zorničky olízl jako velký horký jazyk krvežíznivého psa. „Můj manžel miluje děti, bude se o vás starat jako o vlastní," dodala s úsměvem, který trhal duše na cáry a přeřezával srdce vejpůl. V Salome varovně hrklo. Manžel? Pokud se nepletla, Lindin manžel za neznámých okolností zemřel asi před pěti lety. Byl to známý politik, takže vlastně nikoho nepřekvapilo, když jednoho dne zmizel a nezanechal po sobě žádnou stopu. Kriminalisté případ uzavřeli po třech letech vyšetřování s tím, že velkým zvířatům na politickém poli se podobné „nehody" prostě stávají. Celá rodina tento fakt dokázala přijmout, ale pouze psychicky labilní Linda začala propadat panice a svůj další život zasvětila paranoiou zaslepené péči o svého jediného syna.

„Našla sis nového, teto Lindo?" řekla Salome opatrně. Linda se na ni úkosem podívala, načež pohled opět sklopila k malé kožené kabelce s třásněmi a začala v ní lovit klíče. Ze rtů jí nemizel ten podivný úsměv, z něhož Salome tuhla krev v žilách.

„Ano, drahoušku. A nemohla jsem si vybrat lépe." Konečně vytáhla svazek klíčů a jeden z nich strčila do zámku s nevídanou vervou. Pomalu a delikátně jím otočila, jako by si každý návrat domů užívala a byl pro ní, jako když sem vcházela poprvé, a neméně labužnicky i otevřela dveře. Zastavila se na prahu, zhluboka se nadechla a bezhlasně z úst vypustila shluk slabik, z nichž se mohlo skládat jedině slovo „domov". Kdesi v útrobách domu se ozval šramot a rytmické kroky ke dveřím donesly štíhlou postavu, která se po nově příchozích rozhlédla s lehkým úsměvem na rtech, přičemž na jednom z nich spočinula pohledem déle, než bylo zdrávo. Salome zalapala po dechu.

„Milé děti, tohle je můj manžel Paul," zašvitořila Linda a přimkla se k černovlasému muži s popelem na spáncích a vějířky vrásek kolem stříbrných očí, které se nikdy neusmívaly, když jeho ústa ano. Salome ucítila, jak ji do žaludku bodl posměšný osten žárlivosti, ale náhlý závan strachu a překvapení jej okamžitě přehlušil.

„Rád vás poznávám." Sametový baryton rozčísl okolní vzduch, ale jeho oči se upínaly pouze k zrzavé dívce, která zabodávala pohled do podlahy pod svýma nohama a modlila se, aby to celé byl jen zlý sen. Aby se vyhnula dalšímu neverbálnímu kontaktu s Acheronem, který ji dle všeho pronásledoval na každém kroku, pomalu se otočila za sebe a vyhlédla na ospalou zašedlou zahradu, na níž se začaly pomalu snášet první vločky.