Another sister II.

5. Kapitola

Trvalo mi to, ale další kapitola je tu. V poslední době prostě nemám nápady a proto mi to vše tak trvá. I tato kapitola je dosti kostrbatá. Ale snad se bude líbit :)

Jak kluci Markovi řekli do telefonu, tak taky udělali. Přijeli hned další den. Niall vtrhl do mého pokoje a místo toho, aby mě normálně pozdravil, tak mě beze slova objal a pořádně stiskl.

"Zlato, jestli mě hned nepustíš, tak mě udusíš." naléhala jsem, aby mě pustil.

"Když mi Louis řekl co se stalo, tak jsem měl sto chutí nasednout na letadlo hned. Jsi v pořádku?" řekl, ale svůj stisk stále ani nezmírnil.

"Ano, jsem. Ale jestli aspoň trochu neuvolníš to objetí, tak asi za chvíli nebudu." odpověděla jsem a na to mě Niall pustil.

"Promiň. Ale měl jsem takovou starost." řekl dost naléhavě.

"Chápu. Ale jsem v pořádku. Neboj se." usmála jsem se a hned na to jsem mu dala pusu, "Chyběl jsi mi."

"Ty mě taky." vydechl mi do vlasů a následně mi do nich dal jemnou pusu.

Ještě jsme si asi dvě hodiny povídali o tom co na turné zažili. Očividně se velice dobře bavili až na těch pár problémů se mnou.

"Nialle moc se omlouvám." vyhrkla jsem, když skončil s vyprávěním.

"Za co se omlouváš?" vykulil na mě ta svá kukadla.

"Za to, že dělám takové problémy. Od té doby co jsem tu, tak je pořád co dělat okolo mě." řekla jsem provinilým hlasem.

"Ale prosím tě. Však za to nemůžeš. Nemáš se za co omlouvat. Jsou věci, které se nedají dost dobře ovlivnit." řekl a pevně mě vzal okolo ramen a přitiskl si mě k sobě.

Bylo to moc příjemné. V jeho náručí jsem se cítila v bezpečí. Zabořila jsem si hlavu do jeho ramene a vdechovala jsem jeho vůni. Moc hezky voněl. Tahle chvíle mi byla velice vzácná. Po tom dlouhém odloučení během turné. Užívala jsem si ji plnými doušky. Jen já a on. Ani jeden z nás nic neříkal. Zavřela jsem oči zklidnila jsem dech a poslouchala to příjemné ticho, které se rozhostilo celým mým pokojem.

To ticho ovšem po chvíli prorazil jemné pochrupkávání, které se linulo od Nialla. Neubránila jsem se jemnému úsměvu. Opatrně jsem se zvedla a přikryla ho. Rozhodla jsem se sejít dolu a pozdravit i ostatní kluky. Přece jen oni mi taky moc chyběli. Seděli v obýváku a povídali si.

"Čau kluci!!" zvedla jsem hlas nadšeně.

"Nazdar segra!" zvedl se Louis a šel mě obejmout, "Kde je Niall?" zeptal se v zápětí.

"Vytuhnul." zasmála jsem se a vzápětí se zasmáli i kluci až na Liama.

"Klasika." řekl Liam ironicky. Očividně byl naštvaný.

"Liame, děje se něco?" zeptala jsem se ho. Nebylo mi jasné co se děje. Byli jsme usmířený.

"Vůbec nic." řekl stále ironickým hlasem, zvedl se a odešel do kuchyně. Nechápavě jsem koukala směrem ke kuchyni.

"Co mu přelítlo přes nos?" zeptala jsem se kluků.

"Netuším." řekl Harry, který seděl na gauči a sledoval dění stejně překvapeně jako já.

"Zajdu za ním." řekla jsem a chtěla jsem se rozejít ke kuchyni, ale Louího ruka mě zastavila.

"Myslím, že by si ho měla nechat." řekl naprosto klidným hlasem.

"Takže ty víš co se stalo?" koukla jsem na něj s pozvednutým obočím, čekajíc na jeho odpověď.

"On.. No.. Stýská se mu po tobě." vypadlo z něj, když mi pouštěl ruku a radši mi uhýbal pohledem.

"Tak to za ním musím jít tuplem. Musím si to s ním vyříkat." odvětila jsem a šla do kuchyně. Liam si tam dělal kafe. "Liame?" oslovila jsem ho tichým hlasem, ale on neodpovídal. "Prosím, mluv se mnou." řekla jsem o něco hlasitěji. Otočil se.

"Co?" konečně na mě promluvil, "Čekáš, že se ti vrhnu do náručí?" mluvil ironickým tonem.

"Ne, ale chtěla bych vědět co se děje. Myslela jsem, že jsme si to už vyříkali." řekla jsem a popošla k němu blíž.

"Já si to myslel taky, ale prostě se mi po tobě stýská. Já tě prostě chci." řekl polohlasem a popošel až ke mě.

Jak tak u mě stál, tak se mi začal dívat do očí. Přesně jsem věděla co chce udělat. V hlavě se mi přemítalo zda mám uhnout nebo ne. Byla jsem v tu chvíli v tranzu, ale to netrvalo dlouho, protože jsem po chvíli ucítila jeho ruce na mých bocích. V tu chvíli jsem od něj ustoupila.

"Liame, tohle nejde." řekla jsem.

"Proč ne? On se nic nedoví." řekl s klidným hlasem.

"Já ho nechci podvést!" řekla jsem rázně.

"No tak. Dej si říct." řekl a znovu ke mě přistoupil.

"Ne Liame! Todle já dělat nebudu!" řekla jsem a šla zpět do obýváku.

S vyděšeným výrazem jsem si sedla zpět do křesla. Přemýšlela jsem o tom co se vlastně stalo a o tom zda to klukům říct nebo ne. Zírali na mě jak na zjevení a čekali co ze mě vypadne. Ale já tam jen němě seděla a koukala do země. Proč já? Říkala jsem si v hlavě. Vše se na mě sypalo jak kamení z lomu.