Nejlepší přítel

Karibik

Vystupujem z ledadla s otevřenou pusou. Rozhlížíme se kolem sebe a ani jeden z nás není schopný slova. Asi po deseti minutách koukání se kolem sebe konečně jednohlasně řekneme NÁDHERA! Už teď můžu oficiálně prohlásit, že Karibik je moje nejoblíbenější země. Obrovské zelené palmy, moderní a krásné domy, čisté tyrkysové moře a rozlehlé neznečištěné pláže. Je to mnohem lepší než jsem si vůbec mohla představit! Když už jsme se tak nějak rozkoukali, tak jsi jdeme vyzvednout kufry. Teď už ale čekáme na autobus, který nás odveze na hotel. Máme hotel hned u pláže. Na velké terase je jídelna a z ní je vidět na moře. Moře je v podstatě přes ulici. Prostě nejlepší dovolená, na které jsem kdy byla! Autobusem máme jet asi hodinu. Už přijel a my si sedáme úplně dozadu, kde jsou čtyři sedadla vedle sebe. Tak nějak ještě usínáme, protože jsme dlouho nespali. Pak nás ale vzbudí hlas delegáta, že už jsme na místě. Vzali jsme si kufry a šli se ubytovat na naše pokeje. Kluci byli na jednom pokoji spolu a já jsem měla svůj pokoj. Teď momentálně sedím na recepci a nemůžu se jít ubytovat, protože na mém pokoji se něco pokazilo. To by ani nebyl takový problém, ale všechny ostatní pokoje byly zabrané. Tak tam sedím s otráveným výrazem a vidím Štěpána, jak v ruce drží tři ručníky. Přijde ke mně a ptá se, proč tu sedím s kuferm v ruce, tak mu říkám, že na mém pokoji se něco pokazilo a všechny ostatní pokoje jsou zabrané, takže asi budu muset jet na jiný hotel. Štěpán řekl, že teda můžu jít k nim, protože oni si vzali čtyřlůžkový, aby měli víc místa. Hned jsem souhlasila a šli jsme se domluvit s recepční. Ta chvíli prudila, ale nakonec kývla. Jsem moc ráda, že mám takové kamarády. To by pro mě Kathrine s Tanyou nikdy neudělaly. Šla jsem si vybalit věci a teď jdeme na pláž.
Vzali jsme si u vchodu nějáká nafukovací lehátka a šli jsme do vody. Tak si tam ležím ve vodě na lehátku, v klidu si odpočívám a najednou jsem ve vodě, ale bez lehátka. Mám úplně zmáčenou hlavu, brýle i to lehátko. Jako první ze všeho slyším smích a pak mi všechno dojde. Honza mi převrátil lehátko a všem třem to přišlo jako ohromná sranda. Chvíli jsem se na ně ublíženě koukala, ale pak jsem to nevydržela a začala jsem se taky smát. Navrhla jsem, že už bychom mohli jít na oběd, protože už jsem měla hlad. Došli jsme do nejbližší restaurace a všichni čtyři jsme si dali nějakou místní specialitu. Chvíli jsme čekali, ale pak už to číšník konečně přinesl. Nastala chvilka focení, protože takové jídlo jsme v životě neviděli. Upřímně, připomínalo mi to červy zalité omáčkou z rozmačkaných brouků. Ale nakonec to bylo moc dobré. Došli jsme na hotel a zjistili jsme, že má být nějaká party. No a samozřejmně nás nenapadlo nic lepšího, než se tam jít podívat. Teď party začala, je asi devět večer a zatím si to užíváme. Party přeci není nikdy dost! Zezačátku to bylo celkem fajn, ale teď se to začína obracet. Když vidíme opilé a podnapilé obyvatele Karibiku a jiných zemí, tak se radši klidíme na pokoj. Tam nic moc neděláme, spíš jen kecácme a přemýšlíme, co budeme dělat zítra a následující dny. Tak jsem šla s Honzou na recepci se podívat do nějaké knihy s tipy na výlety. Najdeme tam moc zajímavé místo, je to celodenní cesta prý nejkrásnějším pralesem v Karibiku. Kuba i Štěpán souhlasí.
Momentálně je asi sedm ráno a my sedíme v autobuse, který nás má dovést na místo. Po asi čtyřiceti pěti minutách jsme konečně tady. Vážně to tu vypadá nádherně!
Už se tady asi šest hodin procházíme a najednou se zadíváme do jednoho bodu. To by byla ale krásná fotka, vykřikneme zároveň. To už ale já přelezám plůtek a Honza v zápětí za mnou. Kluci se nás ptají, jestli jsme se nezbláznili, tak řekneme, že to bude jen jedna fotečka.
Fakt se začínám bát, protože už je tma a my jsme pořát V TOM PRALESE! Není tu vůbec žádný signál ani cesta. Začínáme panikařit a zároveň propadat smíchu zoufalství. Běháme pořát v kruzích, když v tom zpatříme cestu. Dojdeme na zastávku, ale autobus nikde. Asi hodinu čekáme, ale pak vidíme přijíždět auto. Auto zastavuje a až potom nám dojde, že to jsou Štěpán s Kubou. Přivíají nás se slovy, že jsme úplně blbí, že na nás asi půl hodiny čekali, ale pak to vzdali a odjeli a že si kluci museli pronajmout auto, abychom tam nezůstali přes noc. Takže teď sedíme v autě a vymýšlíme program na další dny. Nevěřila bych, že to řeknu, ale Honza, Štěpán a Kuba jsou moji nejlepší kamarádi!