Rozkaz: Eliminuj

Kapitola 1.

Auto zaparkovalo vedle cesty a vystoupili z něj dva muži. Oba zamířili do budovy, před kterou zastavili. Spěšně nastoupili do výtahu, zatímco starší z nich zamával na recepční, přičemž stále koukal na hodinky, a výtah se rozjel. Mladší z mužů, mladík tmavší pleti stál se založenýma rukama za zády, již od pohledu vypadal jako voják. Přesto, že mu bylo něco málo přes dvacet, jeho hlava byla úplně holá. Na sobě měl tmavou mikinu a vojenské kalhoty. Jeho černé oči směřovaly na jediné místo, železné dveře výtahu, které se za chvíli měly otevřít. Nechtěl si to přiznat, ale byl nervózní z nového prostředí a z nových lidí. Vedle něj stál postarší muž v obleku. Usmíval se, ale nebyl to upřímný úsměv, vypadalo to, jakoby ho měl snad natrénovaný a pokaždé, kdy se mu to hodilo, si ho jen nasadil místo svého obvyklého výrazu.
"Jsi nervózní, Viktore?" prolomil muž to ubíjející ticho. Mladík k němu otočil hlavu, ale místo odpovědi na něj jen zíral. Starší muž se zasmál. "Že se vůbec ptám, viď? Neboj se, tvůj tým se ti bude líbit," pokračoval muž v mluvení, ale Viktor mu stále neodpověděl. Po několika vteřinách se výtah opět zastavil a dveře se otevřely. Za nimi byla obrovská hala s železnými stěnami. V ní sem tam netrpělivě přecházel mladík. Měl na krátko střižené černé vlasy a na pravé tváři výraznou jizvu. Přes tílko se mu rýsovaly svaly. Byl vysoký, ale stále byl asi o půl hlavy menší než Viktor. Jakmile spatřil, že z výtahu vystoupili dva muži, ihned se zastavil a zasalutoval.
"Pane," pronesl silným hlasem.
"Pohov, pane Coopere," odpověděl starší muž. "Vedu vám tu nováčka, tady máte jeho složku, proveďte ho tu a ubytujte, já se bohužel nemohu zdržet déle, ale věřím vašim schopnostem a také tomu, že to tu zvládnete i beze mě," pokračoval a mezitím předal tlustou složku do rukou černovlasého muže.
"Spolehněte se, pane," odpověděl onen mladík a sledoval, jak muž nastupuje zpět do výtahu. Poté se otočil k Viktorovi a natáhl k němu pravou ruku. "Jsem Jack Cooper, velím téhle jednotce, vítáme tě tu," představil se. Viktor jeho ruku stiskl.
"Viktor Zayets."

Jack provedl Viktora po téměř celém areálu podzemních prostor a nyní směřovali k obytným místnostem. Viktor se mlčky rozhlížel kolem, zatímco Jack vysvětloval, co se v jaké místnosti odehrává. 
"Zde můžeš trávit volný čas mezi tréninky. Taky tu hodně trávíme večery, povídáme si a tak," vysvětloval Jack. Viktor přikyvoval a pozoroval velkou místnost. Byla útulná. V rohu místnosti byly pohovky a křesla a před nimi stála televize. O kus dál stála další dvě křesla a vedle nich jedna velká knihovna. Chtěl se rozhlédnout dál, ale přímo před jeho obličejem se objevila hlava dívky. Viktor zamrkal a trochu odstoupil dozadu. Dívka visela za stropu na kruzích pro cvičení a usmívala se.
"Nazdárek, kluci," pozdravila a seskočila dolů.
"Tanyo, říkal jsem ti přece, že se všichni sejdeme v konferenční místnosti," promluvil Jack a zamračil se na zrzavou dívku s dlouhými vlasy. Její modré oči zářily a tváře měla pokryté pihami.
"Ale jdi, Jacku, je to už dlouho, co k nám přišel někdo nový," odporovala mu dívka a stále se usmívala. Pak se otočila k Viktorovi a podala mu ruku. "Jsem Tanya, Tanya Fosterová," představila se. Viktor opět podal ruku zpět a také se představil.
"Můžeš se teď vrátit do konferenční místnosti a já budu pokračovat v prohlídce," řekl klidným hlasem Jack a chytil Tanyu za ramena, aby ji postrčil směrem ke dveřím vedoucím pryč.
"Ne, počkej, ještě jsem si ho pořádně neprohlédla! Páni, ten má teda ramena, možná i lepší než ty, Jacku." Tanya se otočila a pohladila Jacka po ramenou. "Ne, na tvoje snad nikdo nemá," odpověděla a mrkla na něj. Jack jen obrátil oči v sloup a ukázal ke dveřím.
"Běž už, to je rozkaz," řekl silným hlasem, ale ne naštvaně. Tentokrát se již dívka obrátila a než odešla, zamávala na oba dva. Viktor se zasmál výrazu na Jackově tváři. "Ta holka má vždycky energie na rozdávání," povzdechl si Jack a prohrábl si vlasy rukou. "Pojď, ukážu ti, kde budeš spát a pak už se setkáme s ostatními."

V konferenční místnosti bylo ticho. Seděli tam dva lidé, muž a žena, ale ani jeden z nich nemluvil. Najednou se dveře otevřely a dovnitř vešla zrzavá dívka s úsměvem na tváři.
"Říkala jsem ti, že tě pošle zpátky, Tanyo," řekla mladá žena a svůj pohled směřovala k Tanyě.
"V podstatě mě vyhodil, ale stihla jsem se podívat na toho nováčka, celkem fešák," odpověděla Tanya, posadila se k velkému stolu a položila na něj nohy. Žena vedle ní obrátila oči v sloup a zahleděla se do zdi. Po chvíli se dveře opět otevřely a dovnitř vešel Jack, Viktor přišel těsně za ním. Jack se postavil do čela stolu.
"Tanyo, dej ty nohy ze stolu," přikázal hned, jakmile se rozhlédl po místnosti, zda jsou všichni. "Takže, vážení, tohle je náš nejnovější člen, Viktor Zayets," pokračoval a zatím otevřel složku, co mu předal starší muž při Viktorově příchodu. "Jeho přednosti jsou boj na blízku, nerad plave," vybral ze spisů ty důležitější věci a zahodil složku na stůl. Od stolu vstal muž. Byl to vcelku vysoký, ale baculatý, blonďák. Přešel k Viktorovi a podal mu ruku.
"Andrew Sharp, když se něco rozbije, opravím to," promluvil a usmál se. Po něm vstala druhá žena, menší brunetka, a také Viktorovi potřásla rukou, nutno podotknout, že jeho ruka byla skoro třikrát větší než ta její.
"Jsem Mia Rogers," představila se krátce a rychle jeho ruku pustila.
"Je to náš odstřelovač," doplnil ji Jack, který se teď opíral o stůl.
"A my dva se už známe," usmívala se Tanya od stolu. "Dobře to umím s dýkami a tak," řekla nenuceně.
"No a já se specializuju na ruční střelné zbraně. Znáš tedy už celý náš tým," promluvil Jack a ukázal na židle. "Posaďte se a Tanyo, pamatuj si, mluvím já, ty neodporuješ žádným nařízením, které nám šéf dá, je to jasné?"
Tanya nepřítomně přikývla a pozorovala svoje nehty. Všichni se posadili a Viktor také, i když nevěděl, co se bude dít. Po několika sekundách se na obrazovce objevila hlava muže, který sem Viktora dovezl.
"Zdravím, týme," pozdravil s úsměvem všechny přítomné muž.
"Pane Williamsi, nový člen týmu je ubytovaný a představený celému týmu, jaké jsou vaše další rozkazy?" Jack byl opravdu jediný, kdo mluvil. Mia seděla a pozorovala muže na obrazovce, Andrew vypadal poněkud nervózně, Tanya poněkud zbystřila a Viktor zatím všechny pozoroval.
"Máte pro nás nějakou novou misi?" vyhrkla Tanya nadšeně a Jack ji sjel pohledem. Ona mu pohled oplatila.
"Slečno Fosterová, čekal jsem, kdy se ozvete, bez vašich vsuvek by tyto konference byly tak nudné," vyhnul se otázce pan Williams a Tanya se na něj neupřímně usmála. "Ale obávám se, že pro vás momentálně žádnou misi nemám," pokračoval. "Mé rozkazy tedy zní, trénujte dál, pošlu k vám slečnu Monicu, aby vás kontrolovala," dokončil větu a zavěsil hovor.

"Tanyo, říkal jsem ti, abys nemluvila," řekl Jack poté, co se všichni odebrali z konferenční místnosti na pohovky v obytné zóně.
"Nemá pro nás žádnou misi, chápeš to, Jacku? Jak už je to dlouho? Chci odtud vypadnout, jsme tu zavření už takovou dobu," stěžovala si Tanya.
"Bylo to dlouho od poslední mise, ale i tak bys měla Jacka poslouchat," podotkla Mia. Tanya na ni hodila nevraživý pohled.
"Neměli bychom se raději soustředit na to, že přijde slečna Monica?" promluvil Andrew a všichni se zarazili.
"Úplně jsem z hlavy vypustila, že přijde," řekla Tanya. "Poté, co odejde se zase minimálně týden nepohnu," pokračovala a zabořila obličej do Jackova ramene.
"Kdo je slečna Monica?" zeptal se Viktor nechápavě. Jack ho poplácal po rameni.
"To brzy zjistíš."