Secret of the Family vol. 2 [Marvel ff] CZ

Část 17. - Naposledy sbohem

Nikdo nevěděl, co dál. Jenom palba ustala. Nejhorší je, když nevíte, co se na druhé straně děje. To sice nevíte nikdy, ale když je ani pořádně nevidíme, je to o to více deprimující.

„Po vás nejdou," řekla Tierra, což se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo.

„Jasně, po mně určitě nejdou," řekla jsem na můj vkus až moc sarkasticky. Sarkasmus je způsob schovávání problémů. To jsem někde četla, ale nevím jestli to je pravda... asi je.

„Po tom, co jsme pomohli Kiaře po nás jdou taky."

„Jenže podle nich jsem nyní zrádce."

„Podle nich jsem zrádce i já." Alespoň podle tý ženský, která tomu tam velela. Zmije.

„Zrádce Asgarďanů, ne jich a oni to berou ještě seriózněji, než kdokoliv jiný," řekla Tierra a Peter jen poznamenal: „To neznáte tu divnou zlatou ženskou Aeyshu." Nevím o čem to mele. Asi to, jak zachránili galaxii, či co.

„Dejte mi ten oblek s tryskami. Rozptýlím jejich pozornost a vám se snad povede uletět."

„To nemůžeš!" oponovala jsem, protože prostě nemůže. Takhle přijdu i o mámu. "I" o mámu.

„Je to jediný rozumný způsob, jak odsud dostat většinu."

„Prostě ne," stála jsem si pořád za svým. Nemůžu o ni přijít. Ne teď.

Tierra se na mě vážně podívala a Gamora poznamenala: „Kiaro, Tierra má pravdu. Je to jediný možný plán."

„Ne, musí být nějaké jiné řešení..." zkusila jsem to ještě jednou, ale sama Tierra mě přerušila: „Není." Chytla mě za zápěstí. Nevím proč, ale jsem na to alergická. Vykroutila jsem se jí, ale nejspíše jen proto, že nevyvíjela žádnou snahu mě udržet v jejím sevření. Sundala mi ten futuristický skafandr a dala si ho na sebe. A stačila dvě kliknutí. Páni, ten svět je ale pokročilý.

„Ať už se stane cokoliv... Nikdy se sem nevracej."

„A co by mě mohlo zadržet?" tuhle otázku jsem si neodpustila, ale Tierra jen podrážděně pozvedla obočí a Peter zakašlal. Copak si myslí, že by mě mohl zadržet? Asi si o sobě myslí moc.

„My?" položil Peter řečnickou otázku, ale já ho zvesela ignorovala a vážně se podívala do Tierřiných očí. Ta se jednou nadechla a vydechla, jelikož asi nečekala, že budu "takováhle".

„Třeba tvůj otec." A přesně sem, do této diskuze, jsem se nechtěla dostat.

„Nojo, tak fajn," řekla jsem naštvaně, protože celé tohle téma názvem "rodina" je něco, od čeho já se v tomto momentu budu raději distancovat. Založila jsem si ruce, opřela se a úplně odvrátila zrak od Tierry. Položila mi ruku na rameno, přičemž čekala, že se na ni alespoň naposledy podívám, ale já setrvávala ve své pozici. Nechtěla jsem se jí podívat do očí, protože jsem věděla, že kdybych to udělala, tak bych ji nemohla nechat jít. Pomalu spustila ruku z mého ramene a já slyšela její kroky, jak odchází. Donutila jsem se ani nehnout i přesto, že ve své mysli, jsem už byla u ní a pevně ji držela, aby se nikam nevypařila. Stejně tak jako ostatní v mém životě.

Bylo to těžší, než jsem si myslela. Nechat někoho jít na smrt jen kvůli tomu, že není žádná jiná cesta? Ne! Nějaká jiná cesta je vždycky! Ale. Bylo už pozdě. Rychle jsem se otočila směrem k cestě do dolního patra, odkud se pak dá letět do vesmíru a vzít si veškerou pozornost těch lodí, jenže to bylo v momentu, kdy Tierra zaklapla dveře a, jak se říká, už nebylo cesty zpět. Někdy je naivita, víra, či dokonce naděje dobrá vlastnost, protože když jí neoplýváte, dopadá na vás tíha kruté pravdy mnohdy hůř. Sice je pravda, že je to lidský sentiment, jak říká Loki, ale je to lidská úleva od vší té bolesti, kterou nás vesmír obdarovává. A že to bolí.