Pokušení z pekla [TVD/TO CZ FF]

11.

Jedna vzpomínka dokáže probudit i mrtvé srdce. Jedno setkání může způsobit bolest. A jedna noc může změnit celou budoucnost.

Nemohla jsem se zbavit dojmu, že nastěhovat do domu Hope, nebyl až tak dobrý nápad. Myslela jsem si, že mám na své straně aspoň Caroline. Ale potom, co Hope ukázala svou zlou tvář, tak se mi všechny idylické představy rozpadly. Navíc se podle slov Kola blížil jeho psychopatický bratr. A s ním jsem se zrovna teď netoužila setkat. Jenže jsem na sobě měla nalepenou Hope, která nevypadala, že se mě jen tak pustí. „Nechcete se na to už vykašlat? Teoreticky jsme všichni živí a tak se můžeme tvářit, že se nic nestalo." Snažila jsem se o rádoby smíření, a proto ze mě padaly naprosté absurdity.

Neprošlo mi to. Málokdo z přítomných dokázal uznat, že tohle je prostě pitomost. A poté, co Caroline ze sebe vypustila to osudné zjištění, šlo všechno do zadní části. Nadechovala jsem se, že bych mohla začít konečně vysvětlovat. Opět nic. Do vstupních dveří se začal někdo dobývat. „Někdo tam nahoře mě vážně nemá rád." Téhle mé nevyřčené myšlence jsem se musela pobaveně zasmát. Blažený výraz mi ale nezůstal moc dlouho. Kola porazila vlastní inteligence a prostě otevřel dveře. Taky jsem mu věnovala dost naštvaný výraz. „Vítej, bratře, všichni už tu na tebe horlivě čekáme." Ani jsem se nemusela dívat, kdo se objevil. Moc dobře jsem věděla, koho to Kol tak přehnaně vítá.

Pohled Klause

Nečekal jsem, kam mě mé kroky nakonec zanesou. Ale nějaké domněnky byly teď opravdu vedlejší. Uvnitř byla má dcera a já věděl, že jí dostanu zpět, i kdybych měl obětovat cokoliv. Bezmyšlenkovitě jsem na sebe upozornil. Na zdvořilosti jsem si nepotrpěl, a proto jsem jednal podle sebe. Čekal bych asi kohokoliv, takže můj bratr nebyl výjimkou. „Doufám, že máš příhodnou výmluvu, abych měl nad čím přemýšlet, až tě pošlu na věčnost." Pronesl jsem s náležitým podtónem v hlase. Snažil jsem se zahnat nutkání zlomit svému bratrovi vaz.

Bylo mi zatím odpíráno dostat se do domu. Ale měl jsem dostačující přehled o osobách uvnitř. Dokud mi nevpadla do zorného pole jistá blonďatá dívka. Byla to ona. „Ani nevíš, jak mě mrzí, že se setkáváme za takových okolností, lásko." Opřel jsem se ležérně u dveří a věnoval jí úsměv. Byla zřejmě dost zmatená a očividně byla do téhle situace vtáhnutá nevědomky. „Klausi." Vydechla a snažila se tuhle chvíli vstřebat. Stále těkala očima mezi mnou a tím lovcem, který jí stál po boku. A čeho jsem si také všiml, byly ty dvě dívenky, co se k ní se strachem v očích tiskly. V hlavě mi probíhalo plno nevyřčených otázek.

„Tati, já ti to vysvětlím." Z ničeho nic se ozval hlas mé dcery. Držela se nějaké zrzky, u které jsem mohl jen hádat, kdo to byl. Ale někoho mi připomínala. „Na vysvětlování bude ještě dost času. Teď pojedeme zpět domů." Nekompromisně jsem jí naznačoval, že by se v tomhle domě neměla zdržovat. Hope vzdorovitě kroutila hlavou a přitiskla se blíž k zrzce. „Musím tady zůstat kvůli Agnes. Ona je v nebezpečí, tati." Nebyl jsem daleko od pravdy. Nikdy jsem své dceři nic přehnaně neodpíral. Ale co se týče nebezpečných věcí, které by měly dopad na mou rodinu, byl jsem zásadně proti. „Myslím, že zrzka si poradí sama. Zdědila jistě tu nesmyslnou hloupost po své matce." Prohodil jsem s veškerou sympatií, které jsem k ní i k její matce cítil.

Myslela jsem si, že když jsem přežila Kola, tak přežiju i dalšího Mikaelsona. Ale Klaus mě svým nadřazeným chováním štval. Nikdy jsem ho neměla v lásce. A moc dobře jsem věděla, že ani moje máma k němu netíhla. Držela jsem Hope a nenápadně jsem ji uklidňovala. Bez komentáře jsem přešla dokonce i to, že se on a Caroline zřejmě znaly. A podle jejich pohledů a reakcí jsem pochopila, že dost důvěrně. Znechuceně jsem se nad tím zašklebila a odvrátila hlavu.

I když jsem měla nutkání zapojit se do toho rozhovoru mezi Klausem a Hope, držela jsem se. Dokonalou třešničkou na dortu byly ty urážlivé řeči na mou osobu a dokonce i na mámu. Teď jsem potřebovala zřejmě uklidnit já. Cítila jsem horkost, která se mi pomalu dostávala do hlavy. Jemně jsem od sebe Hope odstrčila, abych jí neublížila, a nenávistně jsem koukala na Klause. „Nikdo se nebude opírat o mou rodinu. Ani egoista, jako ty." Prskla jsem na něj zlostně a snažila jsem se normálně dýchat.

„Mohlo mi být jasné, že za tím budeš stát ty, Agnes. Jak se něco děje, ty nebo tvá matka u toho jste." Klaus dal schválně důraz na mé jméno a tím mě ještě víc vyprovokoval. To už jsem cítila, že se neudržím. Okolo mě se začal tvořit oheň, který ale ustal a já Klause odhodila od dveří několik metrů dál. „Agnes! Je to můj táta." Vykřikla Hope a běžela zjistit co se s Klausem stalo. Cítila jsem se provinile vůči ní, ale projel mnou blahý pocit, když jsem na Klause použila svou zakázanou moc. Tu vlnu emocí jsem vydýchávala docela těžko. Dokonce se mi zdálo, že se na mě všichni dívají dost nepřátelsky. Připadala jsem si zase jako ve snu, ze kterého jsem se toužila co nejdříve probudit. Svou touhu o vysvětlování a hájení svých práv jsem ale hned zavrhla. „Omlouvám se." Zašeptala jsem a bez váhání jsem vypadla z domu někam pryč.

Pohled Caroline

Ta malá holčina byla Mikaelsonová. A já to nepoznala. Byla jsem na sebe trochu naštvaná, že mi to došlo až tak pozdě. Nejspíš jsem se soustředila na jiné důležité věci a tak jsem v tomhle pátrání byla nakonec trochu slabá. Další šok přišel v podobě prozření, čí je Hope dcera. Ve dveří mého domu stál živý Klaus Mikaelson. Ani jsem nečekala, že bych ho ještě někdy znova viděla. V jeho nabitém programu se totiž málokdy našlo místo. Nezmohla jsem se na nic jiného, než na pouhé vyřčení jeho jména do prostoru.

Když jsem zvládla prvotní šok, začínalo to tady opět vypadat, jako na bojišti. Překvapila mě dost ostrá hádka mezi Klausem a Agnes, která nakonec dopadla přesně tak, jak jsem nechtěla. Musela jsem něco udělat. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a s rozhodným krokem jsem se odvážila z domu ven. „Hope, co kdybys šla dovnitř, a já si promluvím s tvým tátou?" Dotkla jsem se lehce ramena té malé a nenápadně se jí snažila vmanévrovat dovnitř domu. Bylo to ode mě opravdu odvážné gesto.

________________________________

Ahojky. :3

Tak se nám blíží konec roku a za dveřmi je nový, dlouhý rok 2018. Každý máme za sebou napsaných neskutečně mnoho slov, vět a řádků. Nevím jak vám, ale mě nastává chvilkové období nostalgie a tak zpětně projíždím staré příběhy a komentáře. :D

Tohle je vlastně poslední kapitola v tomhle roce, takže doufám, že se vám bude líbit. :P Klaus s Caroline se konečně po letech opět setkali a mám pocit, že ani jeden z nich to nečekal. Agnes ale jeho přítomnost vůbec nesnáší dobře a dokáže to dost dobře dát najevo. :D Což se asi všem líbit nebude.

Chci vám všem popřát, ať ten "starý" rok oslavíte a přivítáte ten nový. :) Těším se na vás v příštím roce. :P

Vaše Vee♥