IX.

1.3K 119 11
                                    

Nenávidět člověka, který vám soustavně ničí život s jasně čitelnými úmysly, je jednoduché. Začnete bezmyšlenkovitě odsuzovat každou buňku v jeho těle, odesílat ho do jam pekelných a proklínat jej na tři generace dopředu. Avšak nenávidět člověka, který vám sice hází klacky pod nohy, ale zároveň je svědomitě sbírá, láme a spaluje, už tak jednoduché není. Přesně takové myšlenky se honily hlavou zrzavé dívce, která den po dni ztrácela odvahu čelit okolnímu světu. Pokaždé, když se vzepřela, se stalo něco strašného. Poprvé to byla smrt rodičů, následovalo brutální vytržení z alkoholového snu. Co by ji čekalo, kdyby se potřetí poddala raněnému egu a udělala další hloupost?

Seděla na okenním parapetu ve svém pokoji. Přestože si sem nechala dovézt všechny věci z domova, připadala si jako v kobce, přestože podlahu nepokrývala počůraná sláma, tapety na stěnách se nedusily pod nánosem plísně a v rozích místnosti se neleskly pavučiny. Byla uvězněná sama se sebou a trýzněná vlastním vědomím. Upírala pohled z okna. Výjev za ním vypadal jako zuřivý tanec bohů, bál smrti, kde se tančí o život. Déšť prudkými provazci ledové vody bičoval vše, co mu přišlo do cesty, vítr kvílel v komíně a naplňoval dům děsivými zvuky a obloha se zmítala pod náporem blesků, šlehajících svými chapadly po temných mracích, jako mořská příšera dychtící po zbloudilé lodi, jíž Salome byla kapitánem. Velela pozvolna se potápějící kocábce, ale její posádka byla naprosto nedisciplinovaná, trpěla nemocemi a sama se vrhala přes palubu. Salome přemýšlela nad tím, že by se mohla ponořit do hlubin oceánu s nimi. Bála se, že pokud na té lodi zůstane sama, její konec pak bude ještě horší.

Ozvalo se zaklepání. Salome nevydala ani hlásku, dál zírala na apokalyptickou scénu před sebou. Líbilo se jí to. Stejně, jako se blesky svářily s mraky, její srdce bojovalo s rozumem. Dveře se otevřely. Jen jediný člověk mohl vstoupit dovnitř, aniž by počkal na vyzvání. Salomina mladší sestra vklouzla dovnitř a opatrně za sebou zavřela dveře. Na rtech jí hrál šibalský liščí úsměv, ale v obličejových svalech jí cukalo. Něco nebylo v pořádku.

„Jak se má moje milovaná starší sestra?" řekla zvesela. Salome silou vůle zvedla koutky úst v úsměvu, ale měla pocit, jako by na nich viselo několikatunové závaží.

„Už jsem se měla i líp," zamumlala a otočila se k mladší dívce čelem. Ariana ji propalovala zkoumavým pohledem, skenovala její obličej a sondovala ve výrazu její tváře. Salome netušila, po čem pátrá. Nic před ní, snad kromě podivného vztahu k Acheronovi, neskrývala. Možná, že právě to její sestra hledala. Salome však nevěděla proč. Ariana byla příliš mladá na to, aby pochopilo, co se mezi Salome a tím mužem odehrává. Nemohla tušit, že podivná směsice citů, která mezi nimi stačila vzniknout, má k lásce daleko. Malé děti milují tajemství - čím větší a závažnější, tím lepší.

„Co je?" řekla Salome znepokojeně. „Jestli chceš peníze, tak ne, nedám ti je," snažila se z nepříjemné situace vybruslit a zahrát ji do outu. Ariana se však jen pousmála tím křivým způsobem, který Salome neblaze připomněl Acherona. Umí snad i měnit podobu? Ariana udělala několik dalších kroků směrem k Salome, která se na svém stanovišti pod oknem posunula směrem dál od ní. Poprvé v životě jí naháněla strach mladší sestra. Znala historky o děsivých dětech, ale ty se vyskytovaly jen v hororech. Tohle ale je horor, prohnalo se jí hlavou, když Ariana stála jen kousek od ní. Venku uhodil blesk a Salome sebou poplašeně trhla.

„Teta Linda mi řekla, že..." Ariana začala mluvit, ale Salome ji okamžitě přerušila a utnula proud jejích myšlenek.

„Teta Linda je blázen!"

Ariana se překvapeně napřímila.

„Ke mně se vždycky chovala mile," zamručela tmavovlasá dívka a pokrčila rameny. Salome zaťala ruce v pěst. Vzpomněla si na všechny dny, kdy musela drhnout podlahu, přestože se leskla tak, že by se z ní dalo jíst. Vzpomněla si na nesmyslné tresty, osočování, nadávky a vydírání. A to všechno jen kvůli němu.

Hádovo mementoKde žijí příběhy. Začni objevovat