Zastavili jsme před nádherným viktoriánským domem. Byl skoro nakonci města, kousek dál od veškeré civilizace. "Opravdu jsem tady." vydechla jsem.
"Připravená?" zeptal se mě Lucas a já přikývla. Vystoupili jsme a Lucas si se mnou propletl ruce. Společně jsme se vydali ke dveřím. Zazvonil a já cítila nervozitu, která mě naplňovala. Připadalo mi to jako věčnost, než se dveře konečně otevřeli a předemnou stála žena, která musela za mlada vypadat jako moje kopie.
"Dobrý den," řekla jsem, když jsem nabrala dech. "Jsem-"
"Winnie," vydechla ta žena. Jen jsem přikývla. "Pojďte dál.." Odstoupila ode dveří a my jsme vklouzli do domu. Zavedla dás do obyváku, kde jsme se posadili na gauč. "Dáte si něco? Máme třeba džus-"
"To bude perfektní," odpověděl za nás oba Lucas. Amelie přikývla a zmizela vedle. Rozhlídla jsem se po místnosti a zaujali mě fotky na krbu. Zvedla jsem se a přešla k nim blíž. Byli to fotky z tanečních vystoupení na kterých se usmívala Amelie.. Dále tu byla svatební, kde jsem mohla vidět i svého otce. Byl můj přesný opak, takže bylo jasné že jsem po matce.
"Tady to máte," odskočila jsem od fotek a Amelie položila dvě sklenice na stůl. "Josh by měl přijet každou chvíli."
"Dobře," přikývla jsem a vrátila se na své místo vedle Lucase. Nervozně jsem poklepávala nohou, takže mi Lucas položil ruku na koleno, abych přestala. V obyváku vládno nepříjemné ticho, které prolomil až smích příchozích.
"Lásko? Jsme doma!" za pár sekund se ve dveřích obyváku objevil muž, kterému hlas patřil. Tmavé vlasy a nebesky modré oči. Až teď jsem si uvědomila, že oči budou asi to jediné co nás s tímhle mužem spojuje.
"Joshi," Amelie si stoupla a přešla k němu. "Máme hosty."
"Winnie?" nechápavě svraštil obočí a na čele se mu vytvořila vráska, která se na mém obličeji vytváří také. "Jak jsi nás našla?"
"Nebylo to tak těžké," odpověděla jsem.
"Mami? Neviděla jsi-" za těmi dvěmi se objevil zhruba desetiletý kluk. Ten byl zase přesnou kopii Joshe. "Kdo to je?"
"Coopere," zamračila se na něho Amelie. "Buď trošku slušný. A jestli hledáš míč, je venku na zahradě."
"Jdu s Alexem ven." oznámil svým rodičům.
"Dobře," odpověděl mu Josh. "Ale na večeři ať jsi doma!" to už byl ale Cooper dávno pryč. "A my bychom si měli promluvit." jen jsem přikývla a Josh s Amelii se posadili naproti nám. "A ty jsi?"
"Jsem její přítel," odpověděl mu Lucas. "Lucas Greyson." Josh jen přikývl.
"Asi tě zajímá, proč jsme tě tenkrát dali pryč." povzdychla si Amelie.
"Ano," odpověděla jsem.
"Chceme jen aby jsi věděla, že kdybychom nemuseli dát pryč tak si tě necháme," pokračoval Josh, který chytl Amelii za ruku. "Ale okolnosti tomu tak nechtěli."
"Bylo mi sedmnáct, kdy ses narodila, Winnie-" začala Amelie. "Měla jsem před sebou taneční karieru, kterou se mi po tvém narození povedlo ještě dohonit.. Vím, že ti to možná může přijít sobecké, ale já i tvůj otec-"
"Můj táta je teď doma a čeká, až se mu vrátím-" skočila jsem jí do řeči.
"Promiň-" zamumlala a pokračovala. "Joshovi bylo osmnáct a rozhodně jsme nebyli připraveni být rodiči.. Věděli jsme, ale že si tě vezme nějaká milující rodina, která tě bude milovat."
"A taky si vzala," přikývla jsem. "Máma s tátou jsou ti nejlepší rodiči na světě."
"Winnie i přesto všechno jsme na tebe nikdy nezapomněli," řekl Josh a zvedl se. Přešel k malé skřínce a otevřel jí. Potom z ní něco vytáhl a vrátil se ke mě. Podal mi fotku, kterou jsem si prohlídla. Bylo na ní malé miminko, které jsem potkávala ve svém dětském albu. "Ta fotka je pořízená hned po tvém narození.."
"Chci jít pryč," špitla jsem potichu, takže mě nikdo neslyšel.
"Co?" Lucas mě pohladil po zádech a já se na něho podívala.
"Chci odtud odejít," zopakovala jsem a podívala se na Amelii a Joshe. "Ráda jsem vás poznala, ale já mám svou milující rodinu, kterou nikdy neopustím. Měli jste možnost mě vychovat, ale vzdali jste se jí, kvůli kariéře.. Byli jste mladí a hloupý, ale já byla vaše dcera!" zvedla jsem se a co nejrychleji opouštěla pokoj.
"Winnie!" Josh mě chytl za zápěstí.
"Pusťte jí!" zasyčel Lucas a vypadal vážně nebezpečně. "Nemáte právo na ní sahat!" Josh mě pomalu pustil a já si nazula boty. Lucas udělal to stejné. Vyběhla jsem z domu a zastavila se až u auta, které Lucas odemčel na dálku. Vklouzla jsem na měkké sedadlo. Po tváři se mi kutálely obrovské slzy.
Když Lucas nastoupil, podíval se na mě. "Odvez mě domů." poprosila jsem.
"Jak si přeješ." propletl si se mnou prsty a rozjel se pryč.
