V tu chvíli se otevřeli dveře. Lekla jsem se až jsem málem zakřičela. Ve dveřích se objevil Petr. ,,Uff... ty jsi nás teda vylekal." Došli jsme k němu. ,,Pšt... Už vím jak se odsud dostat, ale musíme nenápadně a hlavně potichu. Pojďte za mnou."
Vyšli jsme po schodech nahoru. Pořád jsem se jenom ohlížela, zda nás někdo nezastaví. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co by se stalo. Petr nás vedl do své kanceláře, kde jsme byli předtím zavřeni.
Bylo tam pár lidí, které jsem tu potkala, ale moc se s nimi nebavila. ,,Tito lidé zbyli. Nikdo však neví, kde jsou ti ostatní. Nikde nic..." Seděli na gauči, nebo stáli u okna, z kterého spadla Petrova sestra. ,,Co máš v plánu?" zajímalo mě. ,,No... asi se vám to nebude líbit, ale budeme muset skočit z okna," ztuhla jsem. ,,Cože?" vykřikli všichni zároveň. ,,No to si děláš srandu!" ,,Věřte mi. Prosím... Já vím co dělám. Tady máte záchranné vesty. A někde v okruhu pěti kilometrů čeká záchranná loď. A neptejte se, jak jsem to zařídil..." Všichni jsme měli ústa dokořán. ,,Jako vážně?" ,,Jo, já si nedělám srandu. Tady máte," rozdal nám vesty. ,,Já neskočím..." protestovala jsem. ,,Ale no tak... Terko, to zvládneš," přemlouval mě Lukáš. ,,Ale já se bojím... Bojím se vody," objal mě kolem ramen. ,,To bude v pohodě. Budu tam s tebou."
Všichni už měli vesty oblečené. ,,Tak pojďte..." pomáhal jim Petr. Všichni vyskakovali. Bylo vidět, že mají strach, ale ne takový jako já. Nakonec jsme zbyli už jen my tři. Propadla jsem panice. ,,Jdete?" ptal se Petr. ,,Jo, ale až za chvíli. Jdi ty..." řekl Lukáš. Z chodby jsme uslyšeli něčí kroky. Petr se na nás ještě nerozhodně podíval. ,,Ale opravdu skočte. Bojím se o vás..." ,,Nemusíš se bát. Budeme v pořádku. Opravdu." ,,Dobře tedy..." a vyskočil.
Lukáš mě dlouhou dobu přemlouval, až mě nakonec přemluvil a skočili jsme spolu. Celou dobu jsem ječela...
ČTEŠ
Smrt je blízko
HorrorŽe párty je bezpečná? To jsou kecy. Nikdy nevíte, co se tam může stát. Během chvilky můžete přijít o všechno. Opravdu o všechno. Dokonce i o svůj život.
